Miloš Zeman, čecháček a populista. Na Valném shromáždění OSN i sociálních sítích

Především je příznačné, jak moc Miloš Zeman lpí na svých vzkazech Čechům, nikoli dalším vedoucím státníkům. Nesnaží se zařadit Českou republiku mezi ten či onen stát, názorově či geopoliticky jsou jeho postoje, které prezentuje na mezinárodní půdě, vlastně nekonzistentní. Za pozornost stojí i to, jaké vzkazy posílá do České republiky a jakým způsobem se prezentuje na sociálních sítích, které se zdají být v poslední době stále významnějším zdrojem informací (připomeňme, že je to právě sociální síť Twitter, která většinou jako první „ví“, co se stalo – ve velké oblibě ji má několik světových státníků, jedním příkladem za všechny může být Barack Obama).

Jakými prostředky k oněm „dolním deseti milionům“ proudí informace o Zemanovi? Zeman má například účet na Twitteru. Ne jeden, ale hned několik. Není na první pohled zcela evidentní, který z nich je pravý, a to z toho důvodu, že ten falešný profil má v případě Miloše Zemana více sledujících, než oficiální – zatímco pravý profil sleduje zhruba 3900 uživatelů, jeden z těch nepravých přes 4600 – a to hovoříme jen o jednom ze čtyř či pěti, které je možné namátkou objevit. Při čtení tweetů však uživateli téměř ihned dojde, že se nedostal na prezidentův oficiální kanál.

Když už se dostaneme na tu „správnou“ stránku (obdobné to je i na sociální síti Facebook – tam má český prezident falešné profily, ovšem tam je to mnohem zjevnější), všimněme si, že Miloš Zeman vlastně nijak nepromlouvá „ven“, ale pouze k Čechům. Vytváří tak kolem sebe obraz usedlého, domáckého dědečka, který má potřebu si poklábosit o tom, co viděl v tom velkém světě, případně v tom svém, malém. O své návštěvě na Valném shromáždění na OSN není na Twitteru ani zmínka, na rozdíl snad od všech ostatních účastníků – koneckonců Zeman by si v tomto ohledu mohl vzít ze svého na Twitteru oblíbeného ruského protějšku, aktivnějšího hegemona Vladimira Putina.

V posledních Zemanových postojích je zajímavé především to, co tam chybí, nikoli to, co zaznělo – v jeho projevu na půdě OSN například jasně scházel názor, který včera zmínil předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek: a to sice fakt, že se nesmí zapomínat, jakým způsobem se Putinovo Rusko zachovalo na Krymu. V antiteroristické rétorice, v níž je u Zemana více než dost populismu a prázdných proklamací, se najednou ztrácí fakt, že Rusko konstantně porušuje teritoriální integritu sousední Ukrajiny protizákonnou anexí Krymu a podporou separatistických republik v Doněcku a v Luhansku. Že je východoukrajinská krize stále tématem, jenž se nachází na předních příčkách světové pozornosti, svědčí i to, jakým způsobem se vyjádřili ti státníci, jejichž postoje vůči Rusku jsou o dost jasnější a sdělnější, než ten Zemanův. Kromě nejvýraznějších rivalů, jejichž animozita proslula především ve studené válce, se vůči Rusku vyhranili i středoevropští státníci, kteří se tímto jasně vyhranili jakožto zastánci právního, nikoliv autokratického státu. Jedním příkladem za všechny může být Andrzej Duda, v srpnu zvolený polský prezident, který nejen že se vůči Rusku ve svém projevu vymezil, ale také v oficiálním prohlášení prezidentské kanceláře stojí odmítavý postoj Polska vůči ruské agresi. Zeman nic takového neudělal, a jistě ani nechce – když Rusko má, jak vidno, v oblibě.

Pomyslnou třešničkou na dortu pak může být skutečnost, že většina vysoce postavených politiků „jdou s dobou“, a byli schopni se po dobu svého funkčního období začlenit do sítě sociálních komunit, jakými jsou právě Twitter nebo Facebook. David Cameron, konzervativní britský premiér, dává denně Facebook nejen fotografie, ale i videa, prezentuje své názory a naopak rozporuje své oponenty. Netřeba chodit pro příklady tak daleko, totéž dělá i zmíněný Duda. Že Zeman nic takového nedělá, maximálně jednou za čas se na jeho oficiálním profilu objeví fotografie či krátké sdělení (ovšem téměř bez výhrad se týká českého dění). Proč by to taky dělal? Zemanovi voliči si z těchto kanálů o svém favoritovi obrázek určitě neudělali.