Michalákovi: Stát unesl dítě
Norské komise rozhodla, že české děti (podle pasu) David a Denis Michalákovi nebudou svěřeny jejich české mamince, žijící a pracující v Norsku, ale dány k adopci v Norsku. Jeden příběh zřejmě skončil. Jaké jsou jeho kořeny?
Česká vláda zuří a hrozí Norsku nótou, prezident Zeman nahlas uvažuje o vyhoštění norské velvyslankyně. Všichni se nakonec možná odvolají k Evropskému soudu pro lidská práva, ale ten po tolika letech od odnětí obou synů maximálně uzná právní pochybení, ale děti nechá v nových rodinách. Celý problém má širší pozadí.
Začátkem devadesátých let měl britský filosof Roger Scruton přednášku v Brně, kde mimo jiné varoval před expanzí sociálního státu západního typu do privátního světa rodin. V závěru řekl: Dříve platilo, že rodinu tvoří tatínek, maminka a dítě. Moderní západní pojetí je jiné: maminka, dítě a sociální pracovník. Tehdy jsme se tomu zasmáli.
Po letech víme, že měl pravdu, která vychází z jedné věci: stát, reprezentovaný zákonodárci a úředníky, si myslí, že děti nepatří tatínkovi s maminkou, ale jemu, a proto o nich rozhoduje jako o státní věci, přesněji o věci veřejného zájmu. Rodina je v pojetí těchto lidí podezřelá instituce, potenciální hnízdo násilí a kdoví čeho ještě. Proto musí stát dělat všechno proto, aby nad ní získal kontrolu.
V tažení proti rodině se přitom stát maskuje právy dětí, ale ve většině případů to jenom zastírá expanzi do rodinné oblasti, kde nemá co dělat. Samozřejmě, že mohou být děti zneužívané, ale to musí konstatovat soud. Ten norský k tomuto výsledku nedospěl. Nicméně nestátní organizace Barnevernet, na níž norský stát převedl pravomoci v těchto oblastech, konala přesně v duchu všechno pro stát, nic mimo něj.
Případ Michalákových není izolovaný jev. Téměř dvě desítky evropských států vedou s Norskem různé právní a jiné spory ohledně dětí zadržených pod různou záminkou na jejich území. Norská posedlost vstupovat do rodinných vztahů vyrůstá rovněž z typicky protestantských kořenů této země, charakteristických pro všechny skandinávské státy. Je to založeno na představě, že silná ruka státu může všemožnými regulacemi a příkazy vychovat nového člověka, ať už se jedná o kouření, pití alkoholu, veřejně akceptované udávání sousedů nebo převýchova nestandardních lidí (a dětí). Všechno je to motivované puritánskou morálkou, vycházející ze specifických rovnostářských kořenů této země.
Takže nakonec jedinou účinnou zbraní proti norskému systému převýchovy je způsob, jaký je hojně užíván rodiči z jiných států, jímž úřady odňali dítě – prostě je unést. Kdyby paní Michaláková byla bohatší a vlivnější, možná by se jí to podařilo. Takhle jí stát unesl dvě její děti.
