Rozruch v Americe. Bush starší tvrdě kritizuje syna W, ten vrací úder: Nesouhlasím s ním!

Kniha Johna Meachema Osud a moc: Americká odysea George Herberta Walkera Bushe vychází až dnes, přesto v amerických politických kruzích budí už pár dní značný rozruch. Autor, nositel prestižní Pulitzerovy ceny, měl přístup k exprezidentovým zvukovým deníkům, několik let s ním vedl rozsáhlé rozhovory a vyzpovídal také plejádu pamětníků.

Rumsfelda měl vyhodit dávno

George H.W. se s nebývalou otevřeností kriticky vyjádřil o dvou klíčových postavách synovy vlády, viceprezidentovi Dicku Cheneyem a ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi. Přitom Cheney sloužil i v jeho vládě jako loajální šéf Pentagonu. Bush se nevěřícně ptá, proč se Cheney před patnácti lety tak změnil, proč se nechal vtáhnout do skupiny „tvrdých chlapíků, kteří chtějí bojovat o všechno a použít armádu, aby bylo na Středním Východě po našem.“ O Rumsfeldovi pak tvrdí, že byl špatným ministrem a jeho syn ho měl vyhodit daleko dřív, než v druhém prezidentském období. Vinu otec Bush nesvaluje na poradce, ale přímo kritizuje svého syna. „Za špatnou zahraniční politiku nese vinu prezident.“

George W. otcova slova zaskočila: „Dozajista se s tím nikdy nesvěřil mně ... Nikdy nepřišel a neřekl: Hele, Cheneyho musíš držet na uzdě, jinak  zruinuje tvoji vládu. To by ani nebyl on, on takový není. A kromě toho nesouhlasím, jak události vykresluje. Byla to má rozhodnutí, moje filozofie.“

Rodinné spory určitě nepomůžou Jebu Bushovi, který nyní usiluje o post kandidáta na prezidenta za republikány a je zatím v průzkumech veřejného mínění překvapivě nízko. Poslední, co Jeb potřebuje, jsou diskuse o nepopulární válce v Iráku z roku 2003.

Umírněný republikán se sklony k machiavellismu

Znalci americké politické scény vědí, že Bush starší, jenž usiloval o prezidentskou kandidaturu v roce 1980 a prohrál s Ronaldem Reaganem, patří do jiného křídla Republikánské strany než jeho tehdejší šéf; Bush se totiž stal Reaganovým viceprezidentem.

Přestože Bush začal v Texasu šedesátých let jako stoupenec značně pravicového senátora Barryho Goldwatera, zakladatele moderního konzervativního hnutí, když se dostal do Kongresu, podpořil hnutí za lidská práva a rasovou desegregaci. V domácí politice patřil k liberálním, umírněným republikánům, kteří o vliv ve straně soupeřili s Goldwaterovými a Reaganovými stoupenci. Jako Reaganův partner v Bílém domě byl značně submisivní a loajální. V kampani v roce 1988 slíbil nezvyšovat daně, ač musel vědět, že to nebude moci dodržet, k čemuž nakonec došlo. Porušení slibu mu zlomilo politický vaz ve volbách v roce 1992, které prohrál s Billem Clintonem.

Reaganovými zahraničně-politickými poradci Bush starší pohrdal, považoval je za omezené válečné dobrodruhy a svoji diplomatickou strategii postavil na realistické škole. K jeho klíčovým pomocníkům patřili lidé ze stejného těsta, Brent Scowcroft a James Baker.

Hvězdná hodina: Nebudu tančit na hrobě komunismu

Mezi největší Bushovy úspěchy patří brilantní zvládnutí konce studené války. Prezident, jak se tehdy vyjádřil v soukromí, odmítl tančit na hrobě komunismu a Sověty neponižoval. To vedlo k hladkému znovusjednocení Německa, stažení Rudé armády ze Střední a Východní Evropy, rozpuštění komunistické vojenské organizace Varšavského paktu a položení základů evropského sjednocování. V tomto smyslu je George H. W. Bush jedním otců dnešní podoby Evropské unie a rozšířené Severoatlantické aliance.

Jeho hvězdná hodina přišla v letech 1990-91, kdy dal dohromady širokou koalici a vyhnal iráckého prezidenta Saddáma Husajna z Kuvajtu. Kniha v tomto bodě přináší značná překvapení. Na veřejnosti Bush chválil spojence, jordánského krále Husejna a egyptského prezidenta Husního Mubáraka, avšak jeho zvukový deník přináší komentář plný frustrace: považuje je za bázlivé apologety Saddáma, kteří chtějí jakési arabské řešení invaze  Iráku do Kuvajtu, toho však ve skutečnosti nejsou schopni. Podobně Bush nevěřil ani Saúdské Arábii, dalšímu z nominální spojenců .

Válku v Iráku v roce 1991 si Bush nechal schválit v Kongresu, ale deníky prozrazují, že i kdyby mu ji kongresmani neposvětili, zahájil by ji stejně. Většina dobových pozorovatelů si tehdy myslela opak a poté, co jeho syn v roce 2003 jednal značně jednostranně, dávala konání George W. do kontrastu s umírněným realistou, jeho otcem.