Bez obtloustlého fanouška Dennise Rodmana s úsměvem trolla bychom se docela obešli
Světovým zprávám dnes dominují obavy a spekulace: Má ji? Nemá? Severní Korea buď má plnohodnotnou vodíkovou pumu, nebo se snaží její držení předstírat. V každém případě je to špatná zpráva zkraje roku. S panikou však počkejme.
Region jihovýchodní a východní Asie je v mnohém budoucí centrum světa. Rodí se tam nejvíc lidí, po dlouhém flirtování se socialismem objevil kouzlo volného trhu a obchodu, univerzitní vzdělání tam posiluje způsobem, o kterém si my - v „zemi Komenského“ - můžeme dát jen zdát. Stačí krátká návštěva některého z tamních velkých měst, abyste pochopili, kde je dnes ta tvůrčí energie, z níž se dělá budoucnost.
Na druhé straně je jihovýchodní a východní Asie geopoliticky komplikovaná. Hlavní politický hráč, Spojené státy (zapomíná se, že jsou i asijskou mocností), relativně oslabuje, a to přes pověstný Obamův pivot do Asie. Důvodem je pochopitelně nástup Číny a její ambice spojené se s rostoucím nacionalismem, který se projevuje ve stále agresivnější politice v Jihočínském moři a ve vztahu k Japonsku.
Asie by se prostě docela dobře obešla bez jednoho kamaráda Dennise Rodmana a fanouška západní popkultury s nadváhou a úsměvem trolla. Jenže ho tu máme. Dynastie Kimů vyprodukovala v Čong-unovi svůj zatím nejbizarnější výhonek. Zbraně hromadného ničení a rakety dlouhého doletu v rukou krvavého diktátora, který může a nemusí být vyšinutý, to není dobrá zpráva.
A to je vlastně kardinální otázka: Jak moc je Kim vyšinutý? Jaderné zbraně jsou odvrácenou tváří vývoje moderní vědy. Jsou jakousi připomínkou naivním optimistům, kteří by chtěli věřit, že se jako lidstvo zlepšujeme. Za studené války měly svůj význam, neboť držely v šachu ruský imperialismus, v té době převlečený za „internacionální komunismus“. Světu vládla doktrína vzájemně zaručené destrukce, podle níž si obě supervelmoci na sebe netroufly zaútočit, neboť by to znamenalo také sebevraždu útočníka.
Taková doktrína předpokládá, že hráč je schopen racionálního kalkulu. Je ho schopen severokorejský režim? Má pud sebezáchovy? V tom nejjednodušším módu velmi pravděpodobně ano. Jakkoliv divná jejich ideologie je, severokorejská strana práce není miléniální sektou, která by chtěla poslat svět do výhně džeheny. Iracionální magoři nedávají děti do švýcarských škol, to je spíš známkou cynických diktátorů, kteří si chtějí užívat, čili udržet se u moci. Nedá se tedy předpokládat, že by Kim zaútočil na Spojené státy, nebo Japonsko.
Můžeme se však spolehnout, že jaderné zbraně neprodá teroristům? Uvažujme o děsivém scénáři: stane se tak a teroristé detonují jadernou zbraň v některé západní metropoli. Výzvědné služby následně, se zpožděním, potvrdí, že puma mohla být severokorejská. Kim to bude popírat a „světové mírové hnutí“ se za něj postaví. Budou mít západní mocnosti dost odvahy smazat Severní Koreu z povrchu zemského cíleným jaderným útokem? Doktrína vzájemně zaručené destrukce se nám komplikuje ...
Kim má zbraně hromadného ničení hlavně kvůli vydírání. Stejně jako několikrát v minulosti, i teď se zcela jistě začne jednat o jeho jaderném odzbrojení. Vyjednávání se povlečou, Kim se bude chtít domoci řady ekonomických výhod. V minulosti je nakonec klan Kimů skoro vždycky dostal a následně stejně porušil slovo.
Kolotoč vydírání právě začal nanovo.
