Základní nepodmíněný příjem

Základní nepodmíněný příjem Zdroj: Marek Douša

Základní nepodmíněný příjem

Cyril Höschl

Vážený pane profesore,

v letošním prvním čísle Reflexu je příspěvek M. Cvrčka pod názvem „Peníze za nic a pro všechny“ o sociálním experimentu nazvaném „Základní nepodmíněný příjem“. To znamená, že všichni občané by dostávali jakousi nevysokou částku, nicméně postačující na přežití. Když všichni, tak všichni – bohatí i chudí. Má to být v podstatě zjednodušení systému sociálního zabezpečení. Kromě otázky finančních zdrojů existuje jistě i otázka politického přístupu pro případnou realizaci. Je možné takovéto sociální experimenty považovat za snahu o přechod na nový společenský systém – řekněme kapitalistický komunismus? Děkuji za Váš názor a jsem s úctou.

Jiří Stručovský, Ledeč nad Sázavou

To je spíš otázka pro politického ekonoma. Myšlenka základního nepodmíněného příjmu je nicméně dosti stará (zabýval se jí už na přelomu 17. a 18. století francouzský utopista Charles ­Fourier) a po světě velmi rozšířená. Navzdory tomu se ve větší míře nikde nakonec neuchytila. Je podporována zejména rovnostáři a levičáky a Bertrand Russell ji v díle Cesty ke svobodě: socialismus, anarchismus a syndikalismus dokonce spojoval s anarchií.

Má ale zastánce i u některých liberálů, protože rovná základní výplata všem bez rozdílu by mohla vést ke zrušení různých sociálních dávek a podpor a mohla by drasticky zredukovat byrokracii. Podle mého soudu by tím však zároveň zvýšila nezaměstnanost a frustraci, protože rozbujelá byrokracie je snad nejúčinnější prevencí růstu nezaměstnanosti způsobené mechanizací a automatizací lidské práce.

Zástupy úředníků jsou vlastně rekvalifikovanou armádou původních adeptů nezaměstnanosti, jimž držení razítka dodává pocitu užitečnosti, důležitosti, sociální prestiže a pracovního uspokojení. Omezení tohoto principu by nabouralo jeden z důležitých stabilizačních mechanismů industrializované společnosti. Různé experimenty se základním nepodmíněným příjmem, například v Austrálii u domorodého obyvatelstva nebo v Namibii, ukazují, že tato lákavá myšlenka není univerzálně ani dobrá, ani špatná, ale pro někoho je spíše prospěšná (asi jako stipendium pro pilné studenty) a pro jiného zhoubná (asi jako sociální dávky pro alkoholiky).

Australští „Aborigines“ mají tři čtvrtiny příjmu takto zaručeny a má to na ně vliv nikoliv kýžený, nýbrž devastující. Mnozí z nich většinu takto „zadarmo“ získaných peněz propijí ihned po výplatě. Naopak v Namibii se v jedné vesnici (Omitara) takto vyplácela podpora ze sponzorských darů z Německa a záhy klesla dětská podvýživa, zlepšila se školní docházka, snížil počet krádeží dobytka a zlepšila schopnost obyvatelstva vydělat si peníze i jinak. Horší je, že projekt je dosti neprůhledný a data z něj stále ještě nejsou pod různými záminkami publikována. O žádnou novou epochu určitě nejde, protože její nástup by vyžadoval úplný myšlenkový (ideologický), kulturní, politický a ekonomický systém, což kočkopes „kapitalistický komunismus“ nikdy nemůže být.

Každý, zprvu třeba i dobře míněný sociálně inženýrský experiment se dříve nebo později zvrhne v orwellovskou totalitu, ztrátu svobody a posléze i životů. Utopia zůstane utopií a to, co se ve skutečnosti nastolí, je pouze její zparchantělou karikaturou se svištící gilotinou. V rámci současného světa není základní nepodmíněný příjem nic jiného než jakási záporná daň nemotivující k ničemu.