Pražské jaro nebylo snahou setřást svěrací kazajku, jak tvrdí Tomáš Klvaňa
Tomáš Klvaňa napsal komentář o reziduích „Vítězného února“ v české společnosti právě na výročí. Dovolím si k němu vznést několik připomínek.
Rozdíl mezi „normální“ diktaturou a totalitní diktaturou popsal velmi dobře. Rozhodně ale nemohu souhlasit s paušalizujícím názorem, že uvolnění režimu v 60. letech bylo snahou setřást totalitní svěrací kazajku. Soudím, že ze strany většiny vládnoucích komunistických elit šlo o snahu zrušit či omezit diktaturu, protože i hardcore soudruhům bylo jasné, že to tak dál nemůže fungovat.
Krásně to bylo možno poznat na úhelném kameni změn oné doby. Stačilo se jen zmínit o zrušení vedoucí úlohy KSČ a i těm soft soudruhům rázem rudly oči. Opravdovou snahu setřást totalitní svěrací kazajku, jak píše Tomáš Klvaňa, měli jen ti, kteří nikdy komunisty nebyli a vycházeli z odlišných hodnotových východisek (například v kultuře skupina kolem časopisu Tvář, v politice K231 nebo KAN). Tito lidé využívali praskliny vzniknuvší v totalitní zdi a měli snahu je zvětšovat a zeď zbořit, ne ji opravovat. Právě oni i za onoho uvolnění dostávali jako první „po čumáku“.
Popsaný rozdíl je zřetelně vidět na dvou vrcholných kinematografických dílech z té doby. Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného jsou mistrně natočenou barevnou agitkou o tom, jak to bude na české vesnici krásné, až ti „zlí“ komunisté odejdou, a jak poté i utlačovaní sedláci pochopí, že spolu s „dobrými“ komunisty mají možnost vytvořit nový, lepší svět. Oproti tomu Smuteční slavnost Zdenka Sirového je černobílou mrazivou výpovědí o tom, co to je komunismus.
Je příznačné, že nemalé části našich dnešních, výše zmíněných elit Babiš nijak nevadí, nepůsobí proti němu, nepíší o něm, nevidí v něm nebezpečí, ba naopak se spíše nenápadně snaží přichýlit pod jeho křídla. Celosvětový mrak politické korektnosti jako toho jediného správného a progresívního modulu veškerého konání, který dusí (i když zatím ještě nezadusil) svobodu západní společnosti, je pak také příkladem úsilí oněch elit zrodit „nového člověka“.
Tomáš Klvaňa našel na české společnosti dost negativního. Může mít ze značné části pravdu. Nechci tu řešit to, že i na těch jiných, lepších společnostech na západ od nás (jež nám naše elity dávají za vzor) by určitě nebyl problém najít dost podobného. Nicméně chci podotknout něco, co Klvaňa nenapsal. Největší nebezpečí směrem k soft-totalitnímu ovládnutí naší společnosti vidím právě v kooperaci Babiše a těch elit, jež nás stále chtějí přetvářet, abychom byli jiní, lepší. On jim přenechá „duchovno“, oni jemu „materiálno“ — a může to krásně fungovat.
Jejich „čin“ drtivě podporuje většina mnou výše zmiňovaných českých elit, jež by jim nedala ani tu pokutu, ale spíš veřejnou pochvalu. Zajímalo by mě, jak by asi tyto elity reagovaly na obdobný čin odpůrců Václava Havla v době jeho prezidentování, kdyby třeba vzhledem k jeho postojům k vyhnání sudetských Němců (které, musím uvést, já sám z větší části sdílím) tam někdo pověsil vlajku s koženými kraťasy s padacím mostem?
