Slovenský vzkaz českým politikům: Nevyvolávejte džina nenávisti
Robert Fico, smutný vítěz slovenských voleb, má mezi českými politiky hned dva velké obdivovatele: Prezidenta Miloše Zemana a ministra financí Andreje Babiše. Ten první ho osobně podpořil v předvolební kampani, ten druhý závistivě pokukoval po Ficově jednobarevné vládě, válcující zemi za bezmocného přihlížení roztříštěné opozice. Nejen pro ně by ale měl být varováním výsledek slovenského plebiscitu, jenž skončil šokujícím posílením fašistických a nacionalistických sil.
Slovenský premiér vsadil všechno na uprchlickou kartu. Jeho strašení islámem a migranty dostávalo chvílemi apokalyptický nádech. Zvlášť „kreativního“ spojence přitom získal v Miloši Zemanovi. Ten dokonce přijel minulý měsíc podpořit Fica do Bratislavy a po setkání s ním za oba prohlásil katastroficky: „Předpokládáme, že v tomto roce se migrační vlna převalí i přes Českou republiku a Slovensko.“
Jenže Ficem vyvolaný džin negativní energie, strachu a nenávisti vůči běžencům začal žít vlastním životem. A nahnal část vystresovaných voličů k protestním stranám s ještě tvrdší rétorikou. Výsledkem je vstup do parlamentu hned dvou nových extremistických uskupení - Ĺudové strany Naše Slovensko Mariana Kotleby a strany Sme rodina podnikatele Borise Kollára.
Fico v kampani vyostřil rétoriku nejen proti migrantům, ale i proti Bruselu, což korunoval podáním žaloby u Evropského soudu na uprchlické kvóty. V tom ho u nás podpořil nejen Miloš Zeman ale také Andrej Babiš, který neúspěšně prosazoval, aby se k žalobě připojila i česká vláda.
Ficovo vyhrocení antievropských nálad, nicméně nepřineslo víc hlasů jeho Smeru. Ale přispělo k neočekávanému vzestupu strany Svoboda a spravedlnost Richarda Sulíka. Politika, známého bytostným odporem k Evropě, který ho dohnal až k povalení vlády Ivety Radičové.
Slovenské volby tak pořádně zacloumaly s představami, že pokud se demokratické strany samy chopí extrémistického tématu, vypálí politickým radikálům rybník a zabrání jejich proniknutí do parlamentu. Naopak se potvrdilo, že když demokraté přejmou nacionalistický a xenofobní slovník, tak legitimizují extrémisty a nahánějí jim voliče, včetně svých někdejších příznivců.
Něco takového jsme v malém zažili v Čechách už ve volbách 2002. Klausova ODS vsadila na strašák sudetských Němců. Celou zemi polepila zlověstnými billboardy s mapou České republiky, obklopené černým pohraničím. Výsledek? Prohra občanských demokratů se Špidlovou ČSSD a největší volební úspěch komunistů v celé polistopadové historii. Po této zkušenosti je primitivně islamofobní populismus ODS včetně pózování jejího předsedy u plotu na maďarské hranici projevem pozoruhodné nepoučitelnosti.
Vzestup extrémistů na Slovensku jistě nelze připsat jen běženecké krizi. Voliče nahnal k antisystémovým stranám i odpor k současnému establishmentu, k rozbujelé korupci, za níž nesou zodpovědnost nejen všechny Ficovy, ale i předchozí pravicové vlády. To všechno se spojilo v obrovský výbuch, který zpustošil politickou krajinu. Může se něco takového stát i u nás?
Malé politické zemětřesení jsme zažili v posledních parlamentních volbách, které vynesly do vlády protestní hnutí ANO. Jenže Babišova formace se rychle stává součástí establishmentu, má už své korupční aféry i sebezničující mocenské boje v komunálních základnách. Samotný Andrej Babiš je vyšetřován policií i bruselským úřadem kvůli zneužití dotací. Není ani vyloučeno, že korupční skandály začnou probublávat i kolem sociálních demokratů, včetně některých jejich hejtmanů.
Co všechno se ale může stát, kdyby se propojil uměle vyvolaný strach a nenávist vůči nepřítomným běžencům se zklamáním voličů, kteří se nedočkali slibované korupční očisty? Vybičované emoce se na někom musí vybít. A jak se ukázalo na Slovensku, vládnoucí garnitura a její bezmocná opozice, jsou první na ráně. A co se týče českých „Kotlebů a Kollárů“? Ani o ty není u nás nouze. Čekají na svou příležitost za laskavé péče pana prezidenta.
