My, kteří si rozumíme
Bylo jasné, že karikatura prezidenta v minulém pokračování Zeleného Raoula, doplněná slovem SRÁČ, spoustu lidí naštve. Snad bych nad tak expresívním výrazem i váhal, ale Zelený Raoul – na rozdíl od ostatních textů – jaksi do pravomoci šéfredaktora nepatří. A nikoli proto, že je to mimozemšťan, ale proto, že to je satira, kde se může úplně všechno.
Na myšlence, že všechno je kritizovatelné a karikovatelné, je založena naše úspěšná západní civilizace. Jiná věc je, zda s tímto konkrétním, velmi stručným hodnocením pana prezidenta osobně souhlasím. Inu, souhlasím. Ten člověk nemá názor, vizi ani cíl, jen slouží komukoli, kdo mu zaplatí příští kampaň. Za to je ochoten stáhnout na sebe pozornost a pohrdání.
A teď k podstatnému: dalo se očekávat, že přijde mnoho rozhořčených mailů a dopisů. Jenže nepřišly. Respektive přišlo jich pár. A to ještě některé kritizovaly jen formu, nikoli obsah. O čem to svědčí? O tom, že obyvatelstvo procitlo a na tom stručném prezidentově hodnocení se s námi shodne? Bohužel nikoli, důvěra v prezidenta dle průzkumů roste. Svědčí to jen o tom, že jsme se dlouhodobou destilací dostali do stavu, že píšeme pro čtenáře, kteří s námi souhlasí. Jiní čtou zase svá periodika. Nebo weby. Nebo nic.
Když nás občas za něco čtenář pochválí, nikdy nenapíše: Dozvěděl jsem se něco, co jsem nevěděl. Případně: Změnil jsem názor. Nebo: Nezměnil jsem názor, ale máte zajímavé argumenty. Pochvala zní jinak: Napsali jste přesně to, co si sám myslím. Z toho fakt mají radost? Zavíráme se do myšlenkových ghett, v nichž sdílíme své stereotypy, opakujeme dokola stále totéž a přesvědčujeme přesvědčené. Možná to zvyšuje slast ze čtení – a zcela jistě i ze psaní –, ale užitek z toho je pramalý.
Budeme-li se takto chovat dál, namažou si nás Číňané či někdo jiný na chleba. Evropa od dob osvícenství vítězila díky racionalitě, schopnosti rozlišovat, nalézání neideologicky chytrých řešení. Tomu všemu se nejlépe daří v kritické diskusi a střetávání odlišných názorů.
Přeji Reflexu, aby toho byl schopen.
