Magie pěti procent aneb zásady katastrofické církve protimigrační
Katastrofická církev, která u nás loni povstala, zakládá své učení jako každá úspěšná církev na velmi jednoduchých článcích, jimž budou masy věřících snadno rozumět. Ač jsou tyto články logicky a prokazatelně chybné.
1. Když dneska zapršelo, teď už bude pršet furt.
2. A ještě houšť a větší kapky!
3. Platí aritmetika z druhé třídy základní školy, s rovnicemi s nějakými těmi neznámými na nás nechoďte.
4. Na vedoucí roli komára.
Náboženství holt odjakživa nemá nic společného s rozumem (Věřím, protože je to absurdní. Tertullianus, po něm svatý Augustin.). Kdo nevěří, je heretik. A zatočíme, zatočíme, zatočíme! Masokostní moučka!
Co na tom, že svět se v lidské historii nikdy neřídil pravidly 1–4, ode dneška to tak bude, a basta! To dá rozum každému pravověrnému Čechu, Slováku, Maďaru, Polákovi…
Podle článků víry 1 a 2, jestliže loni přišel do Evropy milión běženců a migrantů, letos to budou dva, napřesrok pět, deset a tak dál až do aleluja a do zaručeného zmaru křesťanské civilizace.
Podle jedné statistiky OSN je na světě 43 miliónů uprchlíků, z nichž ovšem 27 miliónů setrvává ve své zemi. Podle jiného pramene udává Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) 59,5 miliónu uprchlíků, z toho 19,5 miliónu mimo hranice svého státu.
S výjimkou Sýrie a Iráku se uprchlíci většinou rekrutují ze subsaharské Afriky, Asie a Ameriky, prostě jsou tak daleko od Evropy, že se jich do ní mohou dostat maximálně výjimečně desetitisíce, rozhodně ne milióny. Protože opustit (mnohdy nenávratně) svou zemi, majetek, kulturní a jazykové prostředí je osudové rozhodnutí, obvykle se rodí několik let a vyžaduje odhodlání, finance, fyzické schopnosti, bezvýchodnost a řadu dalších neznámých.
Evropské státy se chovají veskrze racionálně, musí, jinak by jako státy nepřežily. Řešení vyjednané Angelou Merkelovou od března drasticky omezilo příliv uprchlíků balkánskou cestou bez použití drastických, apokalyptických prostředků. Teď je na řadě obtížnější, a tedy méně frekventovaná italská cesta; nepochybuji, že se efektivní řešení záhy během tohoto roku najde.
Státy řeší obvykle, jak velí logika, problémy podle priorit, podle intenzity tlaku. Proč by se měly lišit od lidí? Věcem do pěti procent důležitosti, jako jsou až na drobné výjimky problémové skupiny v menšinových komunitách či dnes tak módní muslimové, věnují logicky jen do pěti procent času, energie a financí. Proto třeba český stát a před ním československý zájem o řešení „romské otázky“ odjakživa jen markýroval. No, ono to sice něco stojí, ale jsou tu důležitější věci. Až jich bude přes pět procent, tak se tím začneme zabývat.
Současná migrační vlna a „vlna islámského násilí“ v pětisetmiliónové EU jsou ovšem dočasnou výjimkou potvrzující pravidlo, jež kvůli žurnalistickému a následně i všelidovému vzepětí vyžaduje řešení politické. Prostě osvědčený chléb a hry. Vlk a koza. Něco to stojí, ale když ono se to nakonec politicky vyplatí. Odtud třeba foukají Chovancovy vojenské hlídky v metru. Praktický význam to nemá žádný, taková náhoda neexistuje, ale politické body, o ty tu jde. Jen ať se občan zabaví náboženským blouzněním a neplete se nám do vládnutí. Ty běžence nám nakonec seslal sám Pán Bůh.
Počet mrtvých při teroristických útocích v západní Evropě v letech 1970–1994 se pohyboval ročně ve stovkách (IRA, RAF, ETA, Rudé brigády). Během dalších dvaceti let klesly roční statistiky pod padesát, většinou ještě hlouběji — s výjimkou atentátů v Londýně, Madridu a Paříži 2004, 2011 a 2015. Kdo si dnes vzpomene na tehdy módní únosy letadel s občasnými oběťmi?
Podle statistik Europolu islámský terorismus odpovídal za celých 0,7 % teroristických útoků a pokusů v EU v letech 2006–2013. Ne však na plochu, kterou mu věnoval tisk. Ani náhodou.
Z hlediska obětí a rodin jsou nejen velké, mediálně vděčné a měsíce propírané atentáty přirozeně tragédie, z hlediska státu (kromě hlediska možného politického kapitálu) celkem podružný problém. Ve Francii ročně na silnicích zemře tři až pět tisíc lidí. V USA napočítali přes jedenáct tisíc vražd střelnou zbraní (2013). Oběti drogových vražd v Mexiku. Atd. atd. To jsou pro státy jejich optikou problémy hodné pozoru. Cynické? Ne, praktické. Potřebujeme-li, aby stát fungoval, potřebujeme stát, který není iracionální.
Nebo třeba obří německá silvestrovská aféra, podlý útok frustrované a nadržené islámské civilizace na naše, evropské ženy. Ne že bych chtěl být v kůži těch žen, přirozeně, a rozhodně neplatí tupý soud: tak tam neměly chodit. Ale zas to měřítko.
Podle německého tisku byla podána snad celkem dvě trestní oznámení za znásilnění. Tvrdá fakta udávají, že doposud byli tři severoafričtí žadatelé o azyl odsouzeni k podmínečným trestům tři až šest měsíců za krádež.
Na Oktoberfestu oznámených znásilnění každoročně bývá dvanáct. A to tam lidé „severoafrického a arabského vzhledu“ moc nechodí. V Česku jsou rok za rokem podávána dvě trestní oznámení denně, nejen na silvestra. A pravomocně odsouzeno bývá v průměru více než jedno denně. Humanitární organizace přitom odhadují, že skutečné číslo je až desetkrát vyšší, protože ženy znásilnění neoznamují, většinou se to těžko dokazuje. Jenže to jsou přece naši násilníci, ne nějací přičmoudlíci. Zásada č. 4. Komár. Přirozeně z hlediska státu, ne těch žen. Tento rok už bude policie připravena.
Pravidelně probleskují „kvalifikované odhady“. Tu 400, tu 5000 džihádistů mezi migranty. Každý cikán hádá podle své planety. Od boku se to střílí. Joj! Jen houšť a kapky. Jenže ve střízlivém světě ukázaná platí. Ale když ta iluze bezpečných bačkůrek ohrožovaných zlotřilými cizáky způsobuje takové příjemné hororové tetelení… Realita se nám doposud s tetelením příliš nesetkává, ale ona už zítra dozajista bude!
