Hitler měl skvělou „korporátní identitu“, na rozdíl od současných rozbředlých politiků
Zlo je latentně přítomno v každé lidské bytosti. Lišíme se ovšem mezi sebou mírou, do jaké se naše stinné stránky v různých situacích projevují. Tato míra je určena kulturou, náboženstvím, civilizačním nánosem, výchovou a tím, jak jsme v životě frustrováni. Proč ještě sedmdesát let po smrti Vůdce je „Adolf Hitler“ dobrá značka, se dočtete v novém Reflexu.
Zlo máme v sobě, a tak sledovanost krutostí v médiích je mnohonásobně vyšší než sledovanost lyrické poezie. Ostatně neštěstí, požáry, mrtvoly a výbuchy jsou nejmocnějšími magnety lidské pozornosti jak ve skutečnosti (přírodní a dopravní katastrofy, terorismus), tak ve filmech, na něž se spousta lidí z nedostatku tragédií ve vlastním životě zhusta s chutí dívá. Vezmeme-li všechny tyto zdroje v potaz, shledáme, že by bylo naprosto nepřirozené, kdyby se na Hitlera zapomnělo. Právě proto, že způsobil tolik zla, jehož rozměr je za hranicí představivosti asi jako rozměr čísla s padesáti nulami.
Fenomén Hitler je iracionální a ožívá ruku v ruce s rostoucí osobní frustrací podstatné části obyvatelstva. Je to symbol touhy po pevné ruce, po pořádku, sociálních jistotách a bezpečí („přimknu se k Vůdci a nasaji tak jeho sílu a velikost“). Principiálně je to fenomén podobný návratu ke Stalinovi, Mao Ce-tungovi či uhranutí dynastií Kimů.
Je zde však ještě jiné, zcela odlišné vysvětlení Hitlerova zpřítomňování. Nacistický vůdce byl vnímán jako ono zakazované, vytěsňované absolutní zlo, „aby se nemohl opakovat“. S odstupem od války se však jeho evokování méně trestá, více toleruje. Jeho vize světa je nemoderní, zaostalá, a tudíž čím dál bezzubější. Jeho knírek je vnímán jako směšný.
Z Hitlera se mj. stala komiksová figurka v uniformě, symbol, nadávka, nálepka v internetových diskusích, „záporák“, kterého můžete zabít ve videohře. Je to „záporák“, jenž byl tak úspěšně zdiskreditován, že je nyní nejsnazším terčem (na rozdíl od komunistů nebo islamistů). A jeho návraty jsou právě pro svou relativní neškodnost a zábavnost častější. Vlastně to ani nejsou návraty, nýbrž pseudonávraty, alespoň částečně.
No a u těch, kteří ho přece jen berou vážně, hraje roli ještě jeden aspekt, naprosto přízemní: Hitler měl skvělou „korporátní identitu“, sexy uniformy, geometrické armádní přehlídky, vlajky, hákové kříže, speerovské megastavby, exaltované projevy – uměl se výborně prodat, měl silný styl. Jeho dramatická prezentace dodnes na mnoho lidí působí a činí z něj zajímavější materiál, než jsou rozbředlí politici s „charismatem hadru na podlahu“.
Téma Adolf Hitler popstar si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vychází 21. dubna 2016.
