Putinův kult smrti. "Válka je smyslem ruské existence"
Nevím, čeho bylo více v pohnutkách českých vítačů, kteří se nezdráhali zvěčnit ve společnosti Nočních vlků – dětinské přetvářky, nebo předstírané nevědomosti. Až v poslední řadě šlo ruským motorkářům o uctění obětí války, pokud vůbec. Smysl projížďky bikerského gangu po naší části Evropy tkvěl v mimoslovním sdělení: „Jsme opět zde. Až potud to bylo naše. A kdykoli může být znovu." Také počin českých politiků, kteří podpořili Putinův výsadek, má skrytý význam: „Byli jsme vaši. A kdykoli rádi budeme znovu.“
Z původního motorkářského hnutí zbyla v moskevském provedení jen jeho neonacistická stylistika – lebky a blesky v motivech kérek, kůže, drsná brutalita v pózách; leč byla dokonale vylouhována jeho rebelská, individualistická a protispolečenská podstata. Noční vlci jsou jednotkou prorežimních ochranářů, pretoriánskou gardou vůdce, kde místo vzpoury proti jakýmkoli autoritám, světským nebo církevním, zaujalo demonstrativní bigotní obřadnictví a oddanost moci – zkrátka máme co dělat s jakýmsi předvojem Rudé armády na kolečkách.
Od nynějška oslavy Dne vítězství v Moskvě vždy budou kulaté, nezávisle na tom, kolik let po válce skutečně uplynulo. Putinův režim konečně přišel na to, co může svému lidu nabídnout místo hmotných požitků. Nejsou to úspěchy v mírové soutěži se Západem, které ne a ne se dostavit. Je to vize válečného vítězství minulého a budoucího, triumfu Stalinovy říše nad nepřátelskou říší západní. Proto ve svém svátečním projevu Putin vůbec nezmínil zásluhy západních spojenců. Nebyly žádné, a tudíž nestojí za zmínku. Tak je třeba rozumět i vůdcovu vychloubání se vojenským zákrokem v Sýrii: „10 tisíc bojových vzletů, 20 tisíc raketových zásahů, 30 tisíc zničených cílů.“ Čísla jsou absurdně zakulacená, neboť neznamenají nic. Smysl sdělení je jinde: „Konečně opět válčíme a jaká je to, přátelé, radost a potěšení vidět naši armádu znovu vítězit!“
Válka jako společenský ideál, to je obraz šťastné budoucnosti, jak ho nabízí obyvatelstvu ruská propaganda. Reálie těchto oslav vypadají jako zlá pomluva. Za výlohami obchodů s dětskými oděvy čteme dnešní nabídku: „kompletní vojenský stejnokroj pro kojence a batolata, s opravdovými armádními knoflíky“, „dupačky-maskáče s vojenskými řády vepředu i vzadu“, „čepičky ve tvaru vojenské lodičky s gardovou hvězdičkou“. Takto vystrojené nemluvně se náramně hodí do kočárku ve tvaru tanku i s vyčnívající hlavní. Na titulní straně květnového čísla jakéhosi volgogradského časopisu Ježíš s armádní vlajkou v ruce kráčí po Rudém náměstí v čele raketových komplexů. Z televizní obrazovky tříletý buclík vypráví vrstevníkům, jak byl synem pluku a padl za vlast.
Román Vojna a mír je dodnes pokládán za vrchol ruské literatury. U Lva Tolstého je válka něco, co stojí proti míru, co ho ničí a znehodnocuje. Putinovo Rusko prosazuje ideu války jako správnou alternativu k nutnému a nepatetickému míru. Hlavním nástrojem tohoto psychologického posunu se stává náboženství Vítězství. Začátek května je pokládán za vhodnou dobu pro hromadnou intoxikaci obyvatelstva. Náboženství Vítězství nemá nic společného s reálnou historickou událostí a už vůbec nic s osudy reálných lidí a památkou padlých. Je to zlověstný nekrofilský kult, jehož veleknězi se stali všichni představitelé veřejné sféry. Nyní soutěží o to, kdo dříve sepíše nová přikázání kultu smrti. Kdysi přední nacionalista Alexandr Prochanov, jenž je v dnešní bakchanálii vnímán takřka jako umírněný, 9. května otiskl v deníku Izvestija text s názvem Žalm o vítězství. V něm vysvětlil, proč ruský člověk vůbec existuje na tomto světě: „Posvátná válka a vítězství definitivně určily poslání ruského národa. Naše mise tkví v tom, abychom neustále přinášeli nezměrné oběti a odolávali útokům celosvětového zla a vesmírným silám tmy.“
Jinými slovy, z neurčitého náznaku „můžeme to zopakovat“ se stává náboženské dogma a z pouhé možnosti misionářský požadavek. Opakování děsivé a nepředstavitelné války přechází z kondicionálu do imperativu: nejenže můžeme, ale vidíme v této možnosti smysl své existence.
