Jak opustit Evropskou unii? Případný odchod Britů nebude první případ
Zvítězí-li ve čtvrtečním britském referendu o setrvání v Evropské unii příznivci tzv. Brexitu, nebude to v dějinách Unie první případ. Zatím se sice ještě neodtrhla celá země, ale existují případy, kdy zámořské území členského státu dalo přednost autonomii a nezávislosti na EU.
Kudy se jde z Unie
Euroskeptici většinou Lisabonskou smlouvu, která aktuálně upravuje fungování EU, kritizují a už při schvalování odmítali její přijetí jako další krok na cestě k integrovanější Unii. Jedno pozitivum jí ovšem občas přiznávají. Spočívá ve faktu, že právě Lisabonská smlouva přesně upravila postup, jak se dá z Unie vystoupit.
Eskymácké sbohem
Z Unie šlo vystoupit už předtím, ale pravidla nebyla úplně jasná. Zamlžoval je navíc fakt, že se zatím žádná samostatná země z integračního procesu vystoupit nepokusila.
Přesto má Unie (či přesněji její předchůdci) už jedno velké vystupování za sebou. V roce 1985 se totiž odehrálo něco, čemu by se asi dnes říkalo Greenexit — odchod Grónska z evropských integračních struktur. Největší ostrov světa patřil již od roku 1380 pod dánské panství. Když Dánové v roce 1973 vstupovali do EHS, obyvatel svého grónského zámořského území se neptali, zda chtějí přistoupit s nimi, a jednoduše je zařadili mezi území, na něž se budou vztahovat evropská pravidla.
Gróňanům se to ovšem už tehdy moc nelíbilo a ještě to posílilo jejich snahu získat autonomii. Na ni dosáhli v roce 1981 a jako jeden ze svých prvních kroků nová grónská autonomní vláda vypsala referendum o vystoupení z Evropského hospodářského společenství. Rozdíl mezi oběma stranami v hlasování byl ani ne 1500 hlasů, ale i to vzhledem k malé lidnatosti ostrova stačilo k tomu, aby se 56 % hlasujících rozhodlo pro odchod z EHS. Zatímco v Evropě se říká, že za vším je třeba hledat ženu, v Grónsku by se dalo toto rčení parafrázovat slovy: za vším hledej rybu, protože hlavním argumentem pro vystoupení se stala snaha zabránit tomu, aby se společná rybářská politika vztahovala i na grónská loviště, jež patří k hlavním zdrojům zdejší obživy. Dánsko ani Brusel příliš neprotestovaly, a tak podmínky odchodu upravila speciální smlouva tehdejších členských států EHS o vystoupení Grónska, která začala platit na začátku roku 1985. Tehdy také pro zajímavost odešel z Evropského parlamentu jediný poslanec zvolený za Grónsko.
Karibský kalkul
Unie navíc ještě přišla o jedno malé ostrovní území, které je, zjednodušeně řečeno, fakticky francouzskou kolonií v Karibiku. Tamní ostrov Svatý Bartoloměj (Saint-Barthélemy) dal v roce 2012 přednost obchodu s relativně blízkými USA před dalekým Bruselem a dohodl si s mateřskou zemí, že využije klauzuli v Lisabonské smlouvě o možnosti změnit statut zámořských území. Svatý Bartoloměj proto přestal být členem Unie a získal jen statut „zámořského území EU“ stejně jako už dříve Grónsko.
Jak na to?
Vraťme se ovšem z mrazivého severu či příjemného Karibiku do evropského Lisabonu. Právě takto přezdívaná smlouva o EU totiž dnes už dává jasný návod, jak z EU vystoupit.
Země, jež se rozhodne z Unie odejít, oznámí svůj úmysl Evropské radě. Následuje jednání, v němž vystupující země jedná se zbytkem Unie, opět zastoupeným Evropskou radou, o podmínkách vystoupení, a zejména o tom, jaké vztahy budou mezi oběma stranami platit, až dá zmíněný stát unijní osmadvacítce sbohem. Dojednané podmínky musí následně schválit Evropský parlament a logicky také odcházející člen EU. Lisabon pamatuje ale i na situaci, kdy se obě strany na „výstupních“ podmínkách nedohodnou, pak členství automaticky končí dva roky po oznámení konkrétní země, že chce unijní svazek opustit.
Kdyby tedy Britové v referendu dali nakonec přednost Brexitu, Unii by definitivně opustili nejpozději v červnu 2018.
Také v hypotetickém českém případě by oznámení o odchodu z EU pravděpodobně předcházelo rozhodnutí občanů v referendu, které by bylo vyhlášeno ústavním zákonem. Z pohledu EU by sice konání referenda nebylo závazné, ale vzhledem k faktu, že ČR do EU vstoupila na základě referenda, byla by logická i stejná cesta ven.
