Popravy Píky a Horákové si připomínáme. Ale velké muzeum komunistické totality nemáme
Připomínáme si, teď na konci června, dva (z mnoha) komunistických zločinů. Popravu Heliodora Píky a Milady Horákové. Málo si však připomínáme, že dosud chybí nějaké „reprezentativní“ muzeum komunistické totality. Za dlouhé svobodné čtvrtstoletí se ho nepodařilo zřídit.
Heliodora Píku, generála, legionáře, významnou osobnost protinacistického odboje, oběsili 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Političku Miladu Horákovou oběsili na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950. Oba spojuje hrdinství v životě i posmrtný osud, či spíš msta komunistických mocipánů až za hrob: nebyli pohřbeni, tělo generála někde zašantročili, spálené ostatky političky skončily neznámo kde.
Tyto a další základní informace o procesech padesátých let jsem loni odříkávala jedné dívce, studentce z Japonska, která poprvé přijela do Prahy. Vlastně náhodou. Chodili jsme po Vyšehradském hřbitově, prohlíželi si náhrobky včetně symbolického hrobu Milady Horákové. Zeptala se, kdo ta paní je. Tak jsem povídala a povídala: jak ji komunisté pověsili, jak nepomohly přímluvy Einsteina či Churchilla, jak nevydali její tělo pozůstalým, jak nepředali její šestnáctileté dceři snubní prstýnek, který jí odkázala, jak dopisy na rozloučenou získala rodina až ve svobodném roce 1990… A v tu chvíli mi došlo, že není kam ji vzít dál, že není žádné pořádné, důstojné muzeum komunistické totality, které by se dalo projít a aspoň trochu pochopit…
Jedno velké muzeum
Ano, po České republice najdeme spoustu pomníků a pamětních desek připomínajících zločiny minulého režimu. Máme i památník v bývalém pracovním lágru Vojna, Muzeum třetího odboje v Příbrami, expozici v Jáchymově věnovanou vězňům padesátých let, Muzeum železné opony v Rozvadově, naučnou stezku a památník obětem železné opony u Mikulova… ale jedno velké muzeum totality stále chybí. Proč? Okolní země takové muzeum (jedno či více) mají: Německo, Polsko, Maďarsko, ale i Rumunsko.
Jak se postavit k minulosti
Kolega novinář, spisovatel a historik Luděk Navara, který se specializuje na zločiny komunismu a nacismu, má na to „Proč“ odpověď: „Možná ani nevíme, jak se k té minulosti postavit, a tak ani nevíme, jak by takové muzeum mělo vypadat. O tom, že by se v muzeum proměnila Věž smrti v Jáchymově nebo bývalé věznice v Uherském Hradišti či v Brně, se jen mluví. Ale až zemře poslední politický vězeň, až zmizí poslední svědek, najednou tu nebude nic. Vůbec nic. Velké ticho, velké prázdno a pak znenadání přijdou ti, kteří zločiny komunismu popírají, protože se jim nehodí do jejich obrazu světa. A až budeme chtít ukázat, jak to ve skutečnosti bylo, nebude co ukazovat.“
K tomu není co dodat. Vlastně ano. Japonskou dívku jsme nakonec vzali na pražský Újezd a ukázali jí Pomník obětem komunismu sochaře Zoubka. Na kovové tabuli je pár slov a čísel: Oběti komunismu 1948–1989: 205 486 odsouzeno, 248 popraveno, 4 500 zemřelo ve věznicích, 327 zahynulo na hranicích, 170 938 občanů emigrovalo.
