Od čeho nás může zachránit Brexit? Od Bruselu? Spíš od monstra populismu
Když bývalý prezident Václav Klaus komentoval v Radiožurnálu výsledky britského referenda, bylo přímo z éteru cítit, jak se tetelí radostí. Británie podle něj zachraňuje Evropu od „bruselského monstra.“
Jenže spolu s tím, jak hlavy vychládají, vnucuje se myšlenka: Nezachrání nás nakonec Velká Británie spíš bezděky před monstrem populismu, jehož věrnými vyznavači jsou právě Klaus a další přihrávači unijního rozpadu?
Strašák referend o vystoupení z Evropské unie, přiživovaný kremelskou propagandou a ruskými penězi pro nacionalistické formace v Evropě, se nad kontinentem vznáší již delší dobu. A bezesporu po úspěchu brexitářů zesílí volání po takovém plebiscitu ve Francii, Nizozemí i v dalších zemích včetně České republiky.
Jenže ten strašák se z fiktivní hrozby teď nečekaně stal realitou. Jak napsal týdeník The Economist - nemyslitelné se rychle stalo nezvratným. A každý, kdo od nynějška bude volat po referendu o vystoupení z Evropské unie, musí počítat s tím, že voliči kdekoliv na kontinentě budou mít před očima hmatatelné dopady tohoto kroku na britských ostrovech.
A již nyní se ukazuje, že řečeno hantýrkou Městečka Twink Peaks, mnohé sovy nejsou tím, čím se zdají být. Lídr zastánců Brexitu Boris Johnson, který ještě minulý týden ostrovanům sliboval okamžitý profit po vystoupení z EU, nyní už mluví o tom, že vlastně není kam spěchat. A nacionalista Nigel Farage? Ten se voličům rovnou vysmál do obličeje, když pár hodin po lidovém hlasování přiznal, že sliby jeho strany o každotýdenním posílání 350 miliónů liber do britského zdravotnického systému namísto do Bruselu byly volební lží.
A to je teprve začátek. Brzy se může ukázat, že jednání s Evropskou unií spíš než triumfálním odhozením bruselského chomoutu budou nesmlouvavým vyjednáváním v režimu „něco za něco“. A Británie zůstane dál svázána s EU sítí kompromisů. Například když výměnou za přístup na jednotný evropský trh bude muset britská vláda akceptovat volný pohyb osob a tím i daleko benevolentnější přístup k migraci, která se stala klíčovou zbraní zastánců Brexitu.
A je dobré také nezapomenout, že proti tomu nezazněl jediný hlas ze strany obhájců národních zájmů typu Okamury, Konvičky, Klause nebo prezidenta Zemana. Což je jen další důkaz, že populistům ve skutečnosti nejde o blaho národa, ale především o udržení se u moci nebo o nové nastartování upadlých kariér.
Do nadcházejících zlých časů, kdy hlasy po referendu mohou i u nás narůstat, si z Brexitu můžeme odnést cenné poznatky. Především bychom měli přesněji rozlišovat mezi našimi politiky. Mezi těmi, kteří mají třeba i velmi kritický pohled na Brusel, volají po radikální reformě Evropské unie, ale nechtějí z ní vystoupit. A těmi, kteří chtějí Českou republiku vymanévrovat mimo unijní společenství.
Ti první, pokud nezůstanou jen u prázdných proklamací, sledují skutečný národní zájem Česka usilovat jako součást Západu o přežití liberální demokracie a svobody. Ti druzí by nás dovedli, ať už z důvodů zatemnění své mysli, nebo cynického kalkulu, blíž k východní autokracii a skutečné ztrátě národní svrchovanosti.
