Brexitová tragifraška aneb Do "čísla 10" čert nemůže, nastrčí babu
Šéfové partají padají, příští premiérkou bude podle všeho žena. Do finále boje o předsednictví konzervativců a jejich vlády se dostaly Theresa Mayová a Andrea Leadsomová. „Tragikomedie“ by bylo pro poreferendové zápletky v pojmenování příliš eufemistické.
Kromě toho, že „brexiťáky“ – jako každého jiného – vítězství zaskočilo „se spuštěnými kalhotami“ (jak praví britské rčení znamenající totální nepřipravenost), předvedli dramatický twist, jehož hlavní aktér se ukázal být křížencem Macbetha a Malvolia, aspirujícího na Machiavelliho. „Machiavelliánským činem“ to také několik komentátorů pojmenovalo, ač sám Machiavelli se nikdy ničeho podobného nedopustil, jen takové zápletky coby první politolog popisoval, až se z toho stalo machiavelliánské klišé.
Čím tedy to fraškodrama začít? Nejspíš asi prvním podrazem kamaráda na kamaráda. Ten provedl ministr Michael Gove premiérovi (a dlouholetému kamarádu) Cameronovi, když – po mnohonásobných ujištěních loajality – přeskočil do brexitního tábora, ač si sám nebyl jist, jak to vysvětlit lidu. Aby to vysvětlit dokázal, naverboval právě skončivšího londýnského starostu (a dlouholetého kamaráda) Borise Johnsona, který to coby klasický filolog a historik vysvětlit dokázal. Jasně, srozumitelně a zábavně. Přibližně takto: Svoboda je důležitější než dobré bydlo a z EU se vyklubal totalitní konstrukt, z něhož musíme utéct. A ujištěním „svoboda Británie je pro mě důležitější než politická kariéra“. To už když kdekdo spekuloval, že to Boris dělá proto, aby mohl vystřídat (svého dlouholetého kamaráda) Camerona. Ten ho ostatně neopomněl hned podrazit výrokem: „On jen jde po mé funkci.“
Tak vznikl triumvirát tří výrazných brexitových osobností Farage–Gove–Johnson, v němž Farage byl ten dlouholetý tahoun ze Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), Johnson hlavní mediální hvězda, Gove vrchní organizátor. Spolu dokázali vyhrabat na světlo přehršli znamenitých (i když ne vždy zcela přesných, vždyť byli v politice, ne ve vědě) argumentů, z nichž dva z těch nejpikantnějších byly tyhle: V EU si z vašich daní 10 000 papalášů platí vyšší platy, než má náš premiér, zatímco naše vláda rovněž z vašich daní financuje za devět miliónů liber leták vylhaných proEU blábolů.
Jedním z hlavních blábolistů Cameronovy proEU kampaně byl ministr financí (a dlouholetý kamarád) George Osborne, strašící lid finančními katastrofami následků brexitu. S tím po celou kampaň nenápadně udržoval konzultační kontakt organizátor antiEU kampaně (a dlouholetý kamarád) Gove a po skončení kampaně (ať už by dopadla jakkoli) plánovali následnou koordinaci. Ten také zároveň ujišťoval Johnsona, že podpoří jeho tah na premiérství a bude za to chtít jen tři souběžné funkce: ministra financí, místopředsedu vlády a šéfa vyjednávací komise pro vystoupení z EU. Oba společně mezitím sdělili Farageovi, bez něhož se kampaň nedala vyhrát (ale který nebyl jejich dlouholetým kamarádem), že jeho oprávněné očekávání účasti v brexitové jednací komisi a postbrexitové vládě zůstane marné, třebaže o něm už komentátoři psali jako o jednom ze tří nejvýznamnějších britských poválečných politiků, jenž by měl být jmenován do Sněmovny lordů, aby mohl do vlády bez zvolení. Lid se už těšil na Johnsonovo zábavné a povzbudivé premiérství, které by sedlo i mnohým antibrexiťákům.
Hodinu před tím, co měl Johnson oznámit svou kandidaturu, se od svého volebního manažera dověděl, že Gove ho právě pomluvil jako člověka nespolehlivého, těkavého a neseriózního. A oznámil kandidaturu vlastní s vysvětlením, že nikdy po premiérské funkci netoužil, neboť nemá žádné charisma, ale po zesumírování Johnsonovy nezpůsobilosti (náhle objevené po desítkách let kamarádství) musí „následovat hlas svého srdce“. Johnson mu ty tři funkce asi neslíbil, tak na radu svého manažera v dramaticky gradované krátké řeči kandidaturu vzdal, jinak na něho Gove vytáhne spoustu faktů ze života (většinou sexuálních záletů), k nimž se mu Johnson kamarádsky naivně přiznával, ale které by ho z vůdcovství strany diskvalifikovaly. Desítky Johnsonových fandů se na místě rozbrečely, komentátoři a konzervativní poslanci postupně uznávali, že Johnson sice je na premiéra moc velký šašek, ale že Gove se tímto podrazem stává největším parchantem současné politiky, jemuž nelze věřit v ničem a který by „zasloužil vykleštit“, jak navrhl jeden z těch výřečnějších poslanců.
K vyvrcholení frašky – a taky, aby se zabránilo dalšímu řevnění hrozícímu stranu rozštěpit – se vrchním kandidátem na vedení strany a premiérství po vlastnoručním masakru vrchních brexiťáků stává „na uklidněnou“ dlouholetá ministryně vnitra, umírněná antibrexitářka Theresa Mayová. Ta se po referendu proměňuje v umírněnou brexitářku ujištěním, že „brexit je brexit“ a nic se na tom měnit nebude. To ale možná proto, že jí šlape na paty jediná zbývající brexitářská konkurence. Donedávna téměř neznámá, ale brexitářsky důsledná thatcheristka, ministryně energetiky a bývalá bankéřka Andrea Leadsomová přišla s návrhem na bleskurychlý exit a s upozorněním, že po vyhraném brexitu předat vládu bez boje antibrexitářce by byla politická absurdita. Obě nosí sukně, aby je události nezastihly s těmi příslovečnými spuštěnými kalhotami. A obě se předhánějí, která je oddanější křesťanka. Jak praví stará křesťanská pranostika: Kam čert nemůže, nastrčí babu.
Už to určitě někdo rozepisuje na televizní seriál.
