Hrdinové, zbabělci. A film
Napsat úvodník o hrdinství či zbabělosti Čechů v podstatě není možné. Nutně se ocitnete v pasti generalizace – žádný národ nemůže být jako celek zcela statečný ani úplně zbabělý. Nicméně každý národ má své charakteristické rysy, které se vyjeví zvláště v přelomových dobách.
Při sledování karlovarské projekce koprodukčního filmu Anthropoid, jehož hlavními hrdiny jsou strůjci atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, bylo snadné propadnout zavádějícímu pocitu, že Češi přece jen nebyli během války jenom těmi „smějícími se bestiemi“, ale dokázali naplánovat a provést vpravdě husarský kousek – zbavili svět významného Hitlerova muže, děsivého lidského monstra. Povedlo se to nejen díky odvaze parašutistů, ale i díky stovkám „bezejmenných“ Čechů, kteří je pomáhali ukrývat, starali se o ně a zaplatili za to životem nejen oni, ale celé jejich rodiny.
Nezapomeňme také, že kromě toho, jak hned po příjezdu do Prahy systematicky naplánoval germanizaci českého území a navrhl kvůli tomu celé vrstvy českého národa postavit ke zdi, byl Heydrich také projektantem dalšího šíleného – a bohužel realizovaného – plánu „průmyslové“ likvidace veškerého židovského obyvatelstva v Evropě.
Zůstal-li by tedy Heydrich naživu, kdoví, jaká by se ještě v Praze i na starém kontinentu kvůli jeho geniálně zvrácené negativní energii udála nevídaná zvěrstva.
Může ovšem jeden film změnit stereotypy a nejrůznější předsudky, jakými se na nás dívá svět, pokud jej tedy vůbec nějak zajímáme? Nedělejme si sice o misionářském potenciálu Anthropoidu příliš přehnané iluze, ale pokud pronikne – třeba jen díky herci, kterého proslavila role v erotické limonádě Padesát odstínů šedi, Jamiemu Dornanovi – do světové distribuce a jestli si pár poučenějších Britů, Američanů nebo Francouzů řekne, že Češi se mohou prezentovat i poněkud jiným prototypem válečných hrdinů než jenom Haškovým Josefem Švejkem, nebude ten film zbytečný. A my mu můžeme odpustit některé nelogičnosti, odchylky od historických reálií i romantická klišé jako vystřižená z hollywoodských válečných velkoromancí.
Na druhou stranu – pokud bychom uvěřili v nadpřirozenou moc filmu nad pohledem potenciálních diváků na smysl novodobých českých dějin, měli bychom si zároveň přát, aby si zahraniční produkce raději nevšimly příběhů české zbabělosti a malosti, jichž se kolem osudových okamžiků naší země odehrálo na několik velkolepých „bijáků“. Jen namátkou: hned po atentátu na Heydricha plné Václavské náměstí hajlující a přísahající věrnost Říši. Násilnosti při divokém odsunu sudetských Němců. Volební vítězství komunistů v roce 1946. Manifestační petice na podporu popravy Milady Horákové. Husákovská normalizace a režim omezené suverenity. Anticharta…
A do politické české současnosti už raději vůbec nechodit.
