Pátek na Colours aneb Ženy a muži v maskách a výstřel z Aurory
Obojí se stalo námětem dlouhých nočních debat, škála hodnocení byla hodně široká a od jasného ano po striktní ne. Řeč se vždycky stočila i k tomu jak a jestli mohou umělci nakládat se svou identitou. Vzhledem k tomu, že se na toto téma chystá psát kolega Milan Tesař omezím se pouze na osvědčené konstatování: ať si každý dělá co chce.
A ještě přidám, že často se při skrytí identity lidé (nejen umělci) vyjadřují mnohem upřímněji a bezprostředněji, než když jsou sami za sebe. (O čemž, pohříchu svědčí i mnoho anonymních internetových diskusí; no alespoň víme, co jsou naši spoluobčané opravdu zač.)
A teď ta Aurora.
Devatenáctiletá dívka z Norska přivezla své elektropopové písně, které sice nejsou nijak třaskavě nové a objevné, jejím trumfem je ale naprosto jistý projev a hlavně dechberoucí bezprostřednost. A také jistota, že není nutné za každou cenu experimentovat až na hranici srozumitelnosti.
Bylo to čisté jako studánka a svěží jako čerstvý větřík.
Mimo pořadí a na doporučení jsem stihl ještě nizozemsko-novozélandské woodoo trio My Baby a nelituju toho, že jsem šlapal přes celý areál. Rychlý a přesný bubeník, jistý kytarista a zpěvačka, která zpívala tak snadno, jako jiní mažou chléb se sádlem. A ještě při tom občas stihla svůdně kopnout nožkou!
Na tuhle partu půjdu kdykoli znovu.
A jednou bych je rád viděl na hlavním pódiu!
