Zpěváku, ukaž se! Blíží se konec kapelových frontmanů?
Něco podstatného se mění. Ten tam je čas velkých frontmanů, kteří v čele kapely kouzlili se šňůrou od mikrofonu, nechali si foukat větrák do hára a po koncertě si v šatně s gruppies zkonzumovali zaslouženou odměnu. Co pozoruju na Colours, mladí muzikanti se o tuto roli moc neperou. Jakoby ctili to zlaté Kunderovo „odstup umělče od svého díla.“
Sleduju tu na scénách kapely, ktere žádného leadera nemají, odvádějí poctivý team work (což je charakteristické zejména pro skandinávské hudebníky), muzikanti pak vystupují pod ruznými pseudonymy, a někteří z nich si navíc pro jistotu vrazi na hlavu pytel.
V kurzu je anonymita. Roli totálně zmenšeného Ega předvedla loni v Ostravě Bjork, jež odehrála celý set v neproniknutelné masce ( byla to skutečně ona?), letos tomu dal korunu zpěvák-zpěvačka ANOHNI, který svůj koncert (anebo jeho část, vydržel jsem totiž pouze několik písní) odzpíval v kápi v pozadí pódia. (Byl/a to skutečně on/a?). Ono necpat se dopředu jako vlezlé popové hvězdy a naopak, skromně stát v pozadí svého díla, je veskrze sympatické, ale občas tato skromnost zpochybňuje smysl veřejného vystoupení. Stal jsem pod ANOHNIM jako blbec před dokonalou audio sestavou, z níž se line podkres ke klipu na obřím platné. Možná jsem staromil, ale na koncertě opravdu chci vidět emocí, nasazení a tvář, na kterou jsem se těšil.
Ostravskou myšlenkou pro tento den pak budiž tajemství génia české filmové hudby Zdeňka Lišky (od majora Zeman až po Markétu Lazarovou), kterou mi na diskusní scéně Reflexu prozradil jazzman Martin Kratochvil. S Liškou spolupracoval na Vávrově filmu Temné slunce, a když se mistra zaptal, jaktože nepotřebuje piano, syntezátor a stačí mu tužka, notový papír a promítačka, řekl mu: „Kolego, ta hudba je v těch obrázcích, já ji vůbec nepíšu, ja jí tam jenom přečtu.“
