Puč a čistka: Turecko čeká další islamizace a utažení šroubů
V pátek večer svět obletěly informace, že v Turecku začal pokus o vojenský převrat. Podle toho, co zatím víme, to byl ale opravdu zvláštní pokus o puč. A byl to vůbec puč?
Tohle konstatování platí i v situaci, kdy Turecko za poslední půlstoletí zažilo minimálně kvarteto vojenských převratů nebo zásadních vstupů do zdejší politiky. Armáda platila dlouhá desetiletí za hlavního arbitra turecké politiky.
Proevropská armáda
Nejprve ukončovala „dočasně“ demokracii, když už považovala za neúnosné střety mezi levicí a nacionalistickou pravicí. Později se zase stala garantem toho, že v zemi nepřeváží islamistický režim, který by ukončil éru Atatürkova sekulárního Turecka, v němž od dob první světové války byl islám sice náboženstvím drtivé většiny Turků, ale byl zcela vytlačen z praktické politiky.
Přestože byly armádní vstupy do politiky provázeny násilím, zatýkáním a někdy i popravami, byla turecká ozbrojená moc dlouho považována za sílu, jež v zemi drží nejenom stabilitu, ale také jasnou orientaci na demokratickou, západní Evropu.
To mělo svou cenu, zejména když si uvědomíme, že Turecko sice na jedné straně hraničí s Řeckem či Bulharskem, ale na druhé straně také s Íránem, Irákem či Sýrií. Během studené války bylo navíc klíčové, že země, která ležela hned vedle Sovětského svazu, byla v NATO a její armáda nikdy toto spojenectví nezpochybňovala.
Postmoderní puč
Ještě v roce 1997 stačilo prohlášení armády a z úřadu předsedy vlády se rychle klidil tehdejší lídr islamistů a vlastně první islamistický premiér země Necmettin Erbakan. I tento okamžik bývá považován za vojenský převrat, přestože nevyšel ani jeden výstřel a začalo se mluvit o „postmoderním“ způsobu puče.
Od té doby se ale obě strany tehdejšího střetu hodně změnily. Političtí islamisté si založili původně umírněnou stranu a začali mluvit o tom, že tato nová strana bude reprezentovat „islámské demokraty“, kteří budou obdobou evropských křesťanských demokratů.
Do jejich čela se postavil populární istanbulský primátor Recep Tayyip Erdoğan, který začal rychle stoupat tureckou politikou. Dokázal převzít městské voliče rozhádaných a často zkorumpovaných pravicových stran, ale důrazem na islám oslovit i voliče z venkova a chudých předměstí Istanbulu.
Přestože se z počátku jasně hlásil k hodnotám sekulárního Turecka, rychle se začaly objevovat posuny směrem k většímu vlivu islámských hodnot na politiku. Zaštítěn opakovanými volebními triumfy se Erdoğan začal zaměřovat na mocenský souboj s baštami starého, sekulárního Turecka – armádou a justicí.
Oslabování vlivu
V oslabování vlivu prozápadní armády mu paradoxně pomáhaly jeho deklarace, že chce pokračovat ve snaze o vstup země do Evropské unie. Protože Unie dost krátkozrace trvala na oslabení vlivu armády v turecké společnosti jako na podmínce dalšího sbližování s Tureckem a možného budoucího členství.
Unijní politika tak pomohla Erdoğanovi podkopat hlavní proevropskou sílu v zemi. Ano, je složité přijmout tezi, že armáda byla specifickým garantem prozápadní demokracie v zemi, ale je to tak. Turecko je Evropě v mnohém blízké, ale zároveň v mnohém hodně odlišné. Erdoğanův úspěch v politickém ovládnutí armády se mohl jevit jako úspěch, ale pouze do okamžiku, kdy turecký premiér a později první přímo zvolený prezident začal po arabském jaru a mocenském i ekonomickém posílení Turecka v regionu utahovat šrouby.
Mnozí v tomhle Erdoğana přirovnávají k Vladimiru Putinovi, ale toto přirovnání zatím pokulhává například v tom, že Turecko zůstalo i po 14 letech jeho vlády vícestranickou demokracií. Přestože čistky v armádě nebo tlak na opoziční tisk a občanskou společnost její kvalitu omezují.
Tajemný pan Gülen
Mimochodem, při čistkách v armádě měl Erdoğanovi dlouho pomáhat muž, jejž dnes turecký prezident označuje za hlavního viníka a zosnovatele puče. Měl jím být v Evropě málo známý islámský duchovní Fethullah Gülen, který už dlouhá léta žije v americkém exilu. Tomuto propagátorovi umírněného islámu se podařilo ze svých příznivců vybudovat Hnutí (Hizmet), jež má v Turecku několik miliónů členů a řadu dalších podporovatelů.
Hnutí už dávno překročilo hranice země i svého původního poslání. Jeho jádrem je dnes celosvětová síť škol, jež vzdělávají žáky na všech kontinentech nejenom v kazatelově učení, ale také ve znalosti turečtiny a moderních technologií. Gülenovo Hnutí zároveň vybudovalo v jeho rodném Turecku velké ekonomické a mediální impérium.
Stoupenci Hnutí měli navíc velmi silně infiltrovat justici a policii. Tato síť, kterou dnes Erdoğan označuje jako „paralelní stát“, měla v minulosti přispět k odsouzení řady vysokých důstojníků, již odmítali Erdoğanův posun země více k islámu. Jenže po oslabení společného nepřítele se Erdoğan pustil právě do Gülenova „paralelního státu“. Znárodnil třeba nejčtenější noviny v zemi – Zaman –, které patřily gülenovcům, či začal zavírat jejich školy.
Gülen obvinění, že za aktuálním pučem stojí jeho Hnutí, naprosto popřel, a naopak přišel s teorií, že puč byl Erdoğanem sehrané divadlo, jež mělo otevřít dveře další vlně čistek.
Podle seznamů
Za pravdu mu dává fakt, že jen den po potlačení puče byly zatčeny tisíce vojáků, soudců a prokurátorů, což vyvolává dojem, že seznamy musela mít vláda již dopředu připravené. I když převrat mohla opravdu vyvolat skupina nespokojených vojáků, každopádně ho Erdoğanova vláda rychle využila k vyřizování účtů se skutečnou i domnělou opozicí.
Pokus o převrat proto povede k dalšímu posílení autoritativní moci prezidenta, který ji jistě využije k dalšímu posílení vlivu islámu na tureckou společnost. Je to lepší výsledek než případný chaos v této zemi, ale do budoucna neslibuje příliš pozitivní vyhlídky.
Autor je politolog
Vše o puči v Turecku najdete v hlavním tématu nového tištěného Reflexu, který vychází 21. července.
