Američtí spojenci v Sýrii bojují s Islámským státem, ale také mezi sebou navzájem
Spojené státy by chtěly, aby turečtí a kurdští bojovníci bojovali, ale ne proti sobě. Tento nepříjemný problém rozebírá americký server Defense One. Uvádí, že se nyní administrativa usilovně snaží udržet místní spojence, kteří mají své vlastní zájmy, u jednoho cíle a tím je porážka ISIS.
Zabití mluvčího a spoluzakladatele Islámského státu abú Muhammada al-Adnáního je dobrou zprávou pro armádu USA a její koalici sil bojujících proti teroristickým skupinám uvnitř Sýrie. Předtím ale proběhl týden, kdy se spojenecké síly zaměřily spíše na boj proti sobě.
Turecko je americkým spojencem v NATO a má na svém území leteckou základnu Incirlik, jež má zásadní význam pro boj USA proti ISIS. Tato země ale současně USA za jejich postup kritizuje. Jsou to kurdské síly, tedy YPG (Lidové obranné jednotky) a YPJ (Ženské ochranné jednotky), které se nacházejí na přední frontové linii boje, jenž drtí takzvaný chalífát. Během posledního týdne, jak Defense One uvádí, se tito dva spojenci střetli navzájem. Boj proti ISIS se zarazil v okamžiku, kdy došlo k přestřelce mezi Turky a Kurdy, takže Američané museli tento konflikt řešit.
„Američtí váleční plánovači se opět ocitli v situaci, která ukazuje, jak ošidná může být tvorba momentální politiky, když se spoléhá na místní síly, jež uskutečňují své vlastní zájmy, a ne zájmy Washingtonu,“ píše Gayle Tzemach Lemmonová.
V některých ohledech je to přirozené rozšíření toho, co je známo jako Obamova doktrína, kdy USA podporují místní síly a vysílají jen omezené počty vlastních vojáků, a nikoli velký počet amerických sil. Američané mají na místě speciální jednotky, působí jako poradci, ale nevedou boje. To znamená, že většina z několika tisíc amerických vojáků nečelí stejným rizikům, jako když jich bylo více než 160 000 v Iráku a 100 000 v Afghánistánu a umírali po tisících (4504 v Iráku a 2384 v Afghánistánu). Americké síly působí z dálky a nemohou přesně ovlivňovat operace a jejich dopad. Pak může docházet ke zmateným bojům mezi Turky a Kurdy. Americká vláda také nedostává přesné informace nebo nedostává žádné.
Bývalý americký velvyslanec v Iráku James Jeffrey, který kritizoval Obamu za omezení vojenské intervence proti ISIS, soudí, že nebylo dobré se tolik spoléhat na místní bojovníky. „Nechat je tohle dělat není dobré, nebo snad je, když bojují každý proti každému?“
Je těžké pochopit, píše autorka, proč je politika prováděna tak improvizovaně, když se konflikt mezi Tureckem a Kurdy mohl tak snadno předvídat. Viceprezident Joe Biden pohrozil, že síly YPG nebudou mít americkou podporu, když nebudou plnit své závazky. Turecký premiér Binali Yıldırım stál vedle něj a označil americké spojence za součást problému. Podle něj, když někdo použije teroristickou organizaci, aby porazil jinou teroristickou organizaci, má nakonec teroristickou organizaci a co si s ní pak počne? Tím myslel jednotky PYD (Strany demokratické unie) a YPG.
Americký ministr obrany Ash Carter vyzval obě strany, aby se soustředily na islamisty a udržely územní zisky, jichž dosáhly. „Chápeme, že mají mezi sebou historické rozdíly, ale americké zájmy jsou zcela jasné.“ Těmi je porážka Islámského státu.
K celé věci můžeme jen dodat, že problém není jen s Kurdy a Turky v IS, ale i se vztahem mezi USA a Tureckem. Z kruhů turecké vlády zazněla obvinění, že Američané podnítili převrat proti Erdoğanovu režimu nebo o něm předem věděli a Ankaru nevarovali. Něco takového se mezi spojenci v Alianci ještě nestalo. Smíšené pocity budí také momentální smiřování mezi Tureckem a Ruskem. Na jižním křídle NATO je Turecko důležitým spojencem, ale spojencem stále nespolehlivějším. Svět ztrácí pořád více na přehlednosti a nezdá se, že by po skončení prezidentské vlády Baracka Obamy, nositele Nobelovy ceny míru, byl bezpečnějším místem. Spíše vidíme konflikty všude, kam se podíváme.
