Zeman nemá pravdu, i nevolit je přece volba
Občas si to po volbách asi říkají všichni neúspěšní politici: Kde bych mohl být, kdyby k volbám přišli všichni oprávnění voliči! Jako rajská hudba jim tedy musel znít včera vyslovený prezidentův názor, že by účast u voleb měla být povinná. Není to tak absurdní představa, jak by se pro nás všechny, kdo pamatují čtyřicetiletou bolševickou hru na demokratické volby a volební účast 99,99 procent, mohlo zdát.
Institut povinných voleb je totiž běžný v mnoha zemích světa, a to i těch, které považujeme za civilizované – třeba ve Francii nebo Belgii. Hlavní argument pro povinnou volební účast je jednoduchý: Mandát těch, kdož jsou zvoleni téměř všemi (všichni nepřijdou nikdy) voliči, je samozřejmě nesrovnatelný s takovým, který se odvíjí od pětinové účasti voličů. Což je paradoxně také hlavní argument proti povinnému hlasování: Český ústavní systém je zaplevelen volenými institucemi, o jejichž smysluplnosti lze s úspěchem pochybovat, a který nás nutí chodit k volebním urnám téměř nepřetržitě.
Kvalita demokracie se přece neodvíjí od frekvence voleb. Stačí si uvědomit, k jakým volbám půjdeme letos na podzim – krajským a senátním. Kraje jsou drahými a komplikovanými mezičlánky mezi centrem a místní samosprávou a Senát není ničím jiným, než slepým střevem českého ústavního systému. Obě instituce představují smutný pomník dávného ješitného boje prezidenta Havla (a jemu spřízněných politiků) proti politické dominanci Klausovy ODS, kterou chtěli zřízením těchto institucí „rozředit“.
Než aby nám politici vnucovali diskusi o povinných či nepovinných volbách, měli by se tedy spíše zamyslet nad tím, proč k některým typům voleb my, Češi, nechodíme. Nevolit je totiž v mnoha případech logická volba, nikoli občanská apatie.
