Obama uzavřel podivnou dohodu o podpoře Izraele
Prezident Obama a jeho obhájci teď oslavují novou dohodu o podpoře Izraele jako důkaz, že je nejlepším přítelem Izraele, jakého kdy měl v Bílém domě. Jak je to ale doopravdy?
Podle Elliota Abramse, který o tom píše ve Weekly Standard, je to špatná dohoda a mělo by se s ní zacházet stejně, jako to činil Obama s jinými dohodami, které se mu nelíbily. Tedy tak, že příští prezident na ni má zapomenout.
Současná dohoda o podpoře se týká 3,1 miliardy dolarů ročně. Ta nová mluví o 3,8 miliard, ale nárůst je téměř zcela jistě iluzorní. Kongres už teď vydává stovky milionů dolarů nad základní úroveň 3,1 miliardy dolarů pro izraelskou protiraketovou obranu, takže současná úroveň podpory je ve skutečnosti asi 3,5 miliardy dolarů. To znamená, že celkový nárůst je zhruba 300 milionů ročně. Ale vzhledem k inflaci v nákladech na vojenský materiál a větší hrozbě pro Izrael kvůli Obamově dohodě o íránském jaderném programu, je čistý výsledek v nejlepším případě pokračováním aktuální smlouvy. Jenže ta nová je ve skutečnosti horší, protože si Obama vymyslel další dvě podmínky, které ve smlouvě, kterou s Izraelem uzavřel v roce 2007 G. W. Bush, nebyly.
Za prvé, Izrael musí utratit každý dolar ve Spojených státech, což znamená, že nelze použít finanční prostředky na nákup jakéhokoli vojenského zařízení vyrobeného v Izraeli. Za druhé, Izrael souhlasil, že nebude Kongres žádat o další finanční prostředky a to za žádných okolností.
Je tam ještě jedna podmínka, která je také absurdní a vyvrací tvrzení, že Obama největším přítelem Izraele. Pokud by Kongres přidal dodatečné finanční prostředky v roce 2017 nebo 2018, Izrael nebude přijímat podporu a vrátí peníze. Jak Elliot Abrams uvádí, je to poprvé v americké historii a představuje to úmyslné maření ústavní pravomoci Kongresu určovat výši zahraniční pomoci.
Proč premiér Netanjahu takovou podivnou dohodu podepsal? Nejspíš vzal radši tohle, než aby čelil dlouhému období nejistoty, jak se bude chovat v příštím roce nová americká administrativa. Jenže Kongres nebyl na této dohodě žádným účastníkem a Kongres nic nezastaví v tom, aby udělal, co bude považovat za vhodné bez ohledu na Obamovy podmínky.
Abrams poznamenává, že řešení problému ostatně nastínil bezděky sám Obama. V roce 2004 si prezident Bush a premiér Ariel Sharon vyměnili dopisy, kde učinili vzájemné závazky. USA poskytly podporu Sharonovu plánu odejít z Gazy a dohodly se s premiérem ohledně rozšiřování izraelských osad. Sharon souhlasil s tím, že nebudou vznikat žádné další osady a nebude dávat Izraelcům žádné finanční pobídky, aby se do osad odstěhovali. Expanze osad by probíhala uvnitř již obsazených oblastí a osady by rostly jen populací a ne územně. Kongres pak hlasováním tyto závazky potvrdil. Obamova administrativa však tyto dopisy jednoduše ignorovala a přinejlepším je považovala za soukromou korespondenci. Když už nebyl ve funkci ani Bush, ani Obama, podmínky už nebyly závazné tak, jako kdyby to byla smlouva.
Autor uvádí, že si můžeme představit hypotetickou situaci, že nějaký senátor nebo kongresman navštíví v letech 2017 nebo 2020 Izrael a řekne šéfovi izraelské armády: „Máte prostředky, které potřebujete pro program X ohledně změn v Sýrii a vyzbrojování Hizballáhu nebo ohledně toho, jak se teď chová Írán?“ Izraelci by měli správně odpovědět, že nemohou jednat s Kongresem o ničem, co se týká peněz. Taková představa je ale absurdní a byl by to nepřijatelný zásah do rozhodovacích možností Kongresu.
Obama a jeho spolupracovníci tedy nemají důvod něco slavit. Snaha Obamy uzmout Kongresu rozhodovací pravomoci i poté, co už současný prezident nebude ve funkci, by se měla podle komentátorů ignorovat.
Vnucuje se představa, že Obama přes všechny řeči nemá Izrael z nějakého důvodu rád a chtěl by, aby jeho politika pokračovala i po jeho odchodu.
