Klimatické změny popírají především muži zdůrazňující dominanci ve vztazích. Co to znamená?
Ovlivňuje lidská činnost změny klimatu ve světě? Odpověď na tuto otázku není jen záležitostí vědeckých poznatků. Je závislá také na souhrnu politických názorů, alespoň ve Spojených státech.
Hlas Ameriky cituje studii Pew Research, americké výzkumné organizace, jež zjistila, že lidé, kteří popírají nějaký dopad lidské činnosti na klima nebo vůbec klimatické změny, mají více společného než jen politické názory.
Abychom zabránili předem nedorozumění, autor tohoto článku nemá žádný „silný názor“ (jak tomu říkal bývalý prezident) na globální oteplování a klimatické změny jako takové. Zajímavé je to z hlediska „sociologie vědění“, tedy jak je naším místem ve společnosti a hodnotovým systémem a osobní psychologií ovlivněn náš pohled na věc. To je věc, jež se dá nějak statisticky zjistit, a nemá nic společného s tím, jak je to s reálností jevu samotného.
Ale k věci samé. Pokud jde o klimatické změny a názory na ně, respektive nesouhlas s takovými názory, jde o „psychologii popírání“, tvrdí Kirsti Jylhäová ze švédské univerzity v Uppsale. Autorka se zabývá reakcemi člověka na změnu klimatu už po celá léta.
Zjistila, že lidé, kteří popírají změnu klimatu, bývají muži, konzervativní a se sklony k autoritářství, podporují status quo a vyhýbají se negativním emocím. Celkem vzato, tvrdí Jylhäová, všechny tyto tendence poukazují na skupinu lidí, již dosahují výborných výsledků ohledně osobnostních rysů známých jako orientace na sociální dominanci neboli SDO.
Lidé s vysokým SDO mají tendenci více preferovat dominantní vztahy mezi skupinami. Poukazuje na to, že to „se vztahuje i na přijímání lidské nadvlády nad přírodou“.
To se může na první pohled jevit jako nepříliš chvályhodné osobnostní rysy, ale Jylhäová říká, že její výzkum nesměřuje k tomu, aby označila popírače změn klimatu za lidi s uzavřenou myslí. Chtěla se především dozvědět, proč je pro ně tak těžké, aby brali vážně realitu klimatických změn a jejich důsledky na populaci, která o tom příliš často prostě nechce slyšet.
Jedním z velkých problémů při získávání lidí pro to, aby řešili skutečný problém změny klimatu, je podle psychologů to, že v sázce jsou tak důležité věci. V Psychology Today si psycholog Steve Taylor klade otázku, co by mohlo být nepříjemnější než „myšlenka, že naše aktivity mohou ničit schopnost naší planety pro udržení života“.
Když uvažujeme o pobřežních záplavách, suchu, velkých bouřích, je to jako z katastrofického filmu. Jylhäová tvrdí, že „katastrofické scénáře mohou zvýšit negativní emoce a způsobit, že se jednotlivci vyhnou přemýšlení o problému“. Také to může způsobit, že někteří vnímají problematiku jako nadhodnocenou, a to zejména v případě, že nejsou v současné době schopni vnímat jasné důsledky klimatických změn v jejich každodenním životě.
Jak by se dal změnit charakter lidských rozhovorů o změně klimatu a motivovat lidi k akci? Jylhäová navrhuje, že by se lidé neměli soustředit na ničení životního prostředí, jež lidská činnost způsobuje, ale místo toho zdůrazňovat, jak přímé kroky ke kontrole klimatických změn vedou ku prospěchu všech.
„Bylo by možná lepší,“ soudí, „mluvit v jiných pojmech a popsat, jak budou všichni těžit z takových opatření, místo toho, abychom byli postiženi důsledky.“ To by z klimatických změn nečinilo takový předmět sporu. Psycholog Allen McConnell uvádí, že je lepší zaměřit lidi na dlouhodobé dobro a zdůraznit zisk, jaký máme ze správného jednání. Bez ohledu na to, jaká je lidská motivace toho, že nás znepokojuje realita.
Je třeba dodat, že to, že někdo něco popírá a má k tomu nějaké psychologické důvody, ještě neznamená, že dotyčná věc existuje nebo ne. Takto bychom mohli psychologickou a sociální podmíněnost najít i u náboženských představ, vztahu k uprchlíkům, řešení otázek ohledně krize sociálního systému, potratů, sebevražd a podobně. Neměli bychom překračovat hranice společenských věd a mluvit přírodovědcům do jejich oboru. Jsou to pouze pomocná zjištění, která nám říkají, podle jakých vzorců budou lidé nejspíš uvažovat, a je to vodítko k tomu, jak s nimi mluvit, pokud chceme, aby debata hned neskončila. To je asi tak všechno.
