Měli by ti, co vědí aspoň něco, mít ve volbách silnější hlas? Těžko cokoliv namítat
Zabývá se tím Jason Brennan z Georgetown University ve svém článku na stránkách magazínu aeon.co. nazvaném „Právo volit by mělo být omezeno na ty, kdo mají znalosti“.
Máme dilema. Podle autora to dnes celkem jde, máme zastupitelskou demokracii, kontrolu a rovnováhu moci, obecně platí, že lidé v demokraciích mají nejvyšší životní úroveň. Ale co když bychom to mohli dělat lépe?
Brennan navrhuje zvážit alternativní politický systém nazvaný epistokracie. (Epistémé znamená v řečtině pravé poznání a je opakem „mínění“.) Tento systém by zachoval stejné instituce jako reprezentativní demokracie, včetně práv, brzd a rovnováh, volených zástupců a soudů. Ale zatímco demokracie dává každému občanu rovné hlasovací právo, epistokracie rozděluje politickou moc podle zákona a podle znalostí a schopností.
Nejde o to, že jen znalí lidé si zaslouží vládnout - samozřejmě, že ne - ale také zbytek lidí si zaslouží nebýt vystaven neodborně vyrobeným politickým rozhodnutím. Politická rozhodnutí jsou dost vysoké sázky a v demokracii by se neměla moc svěřovat lidem neschopným a neznalým a neschopní a neznalí by jim tuto moc neměli mít možnost udělit. Demokracie se obrací na průměrné voliče, avšak takový volič by u zkoušek z ekonomie, sociologie, politologie a historie propadl. Empirické práce obecně ukazují, že voliči by podpořili odlišnou politiku, kdyby byli lépe informováni.
„Většina voličů neví nic,“ soudí autor, „ale někteří lidé vědí hodně a někteří lidé vědí méně než nic.“ Jde o to snížit sílu nejméně informovaných voliči, nebo zvýšení síly těch lépe informovaných.
Jenže jak to udělat? Spolehnout se jen na to, že někdo má na vzdělanou hlavu papír, by bylo dost diskriminační. (Jsou i chytří a vzdělaní lidé, ale z nějakého důvodu na to papír nemají.) Podle autora existuje mnoho způsobů, jak zavádět epistokracii a některé z nich by fungovaly lépe než ostatní. Například by bylo možné upřít občanům právo volit, pokud neprojdou testem základních politických znalostí. Je možné dát každému občanovi jeden hlas, ale poskytnout dodatečné hlasy pro občany, kteří projdou některými testy. Nebo je možné nechat projít všechny zákony běžnými demokratickými procedurami, ale pak povolit odborníkům vetovat špatně navrženou legislativu. Například rada ekonomických poradců by mohla mít právo vetovat některé zákony, stejně jako Nejvyšší soud může vetovat zákony, které porušují ústavu.
Takových možností je víc. Nabízí se samozřejmě otázka, jak takové „testování“ uchránit před tím, že ho zmanipulují politici, kteří by tak posílili hlasy svých stoupenců v populaci. (My bychom dodali, že by se nekladly otázky jako „znáte posledních pět předsedů Strany všeobecného blahobytu a dobra – SVBD?) Tomu by se dalo zabránit tím, že by se kladly jen jasné a obecné otázky, jako je to u žadatelů o občanství Spojených států, nebo jak jsou přes 60 let používány v průzkumu American National Election Studies. Kdo je současný prezident? Jaká položka ve státním rozpočtu je nejvyšší? Takové jsou snadno ověřitelné a nekontroverzní. Schopnost správně na ně odpovědět významně souvisí s druhem politické znalosti, na které ve volbách záleží.
Jedna obvyklá námitka k epistokracii (vládě znalých) zní, že všichni lidé jsou si rovni. To je zvláštní nárok, říká Jason Brennan. Demokracie je politický systém, není to báseň nebo obraz. Přesto musíme mít povolení k provozování instalatérství nebo lékařství a tady nejde o nic menšího.
Jiní namítají, že rovné volební právo je nezbytné, aby vláda mohla reagovat na naše zájmy. Ale takto to stejně v praxi nefunguje. Výsledky i tak připomínají spíše výhru v loterii.
Na druhou stranu je pravda (alespoň dnes), že určité demografické skupiny (například bohatí běloši) nejspíš projdou základním vědomostním politickým testem spíše než ostatní (například chudé černé ženy). Proto se mnozí lidé obávají, že epistokracie bude upřednostňovat zájmy některých skupin před ostatními.
Ale tento strach by mohl být přehnaný. Kdyby se nějak redukovalo 75 procent bílých lidí s nedostatečnými znalostmi, mohlo by to přinést lepší dopad i pro chudé černé ženy, než je tomu za dnešního stavu demokracie. Takovýto systém by se dal samozřejmě zneužít, tak jako se zneužívá i dnešní demokracie. Nejde ale o nějakou vládu technokratů a panování krále-filozofa, ale o to, aby zůstala demokracie a fungovala lépe. Demokracie i epistokracie dávají obojí moc „mnohým“, ale jde o to, aby informovaní mnozí nebyli převálcováni neinformovanými mnohými.
K tomu můžeme dodat, že nevíme, jak by tomu bylo v Americe, ale v Evropě, s jejím systémem, kde máme často mnoho stran, by nikdo asi nechtěl takový experiment nastartovat. Některé strany totiž drží při životě právě to, že jejich voličstvo je neznalé. Kapr si rybník nevypustí. V každém případě by takový systém byl asi rozumnější, než když zákonodárce posílá do parlamentu Máňa (nebo Maník), která ví leda tak to, co je směroplatné, protože to před dvaceti lety říkala přece sestřenice, která byla uklízečka ve Federálním shromáždění. A samozřejmě je to opak různých návrhů na „přímou demokracii“, která znalé rozhodování o řízení země může jen zhoršit.
