Co je putinismus? Režim bez ideje, jen s brežněvovskými přehlídkami a bojem proti „kosmopolitismu“
Co si vlastně myslí Rusové o putinovském režimu? O tom se dozvíme jen málo, protože většinou si to asi nechávají jen pro sebe. Dejme tomu, že nějakých 80 procent lidí podle průzkumů podporuje Vladimira Putina, ale třeba k volbám jich přijde jen málo, což je jasný příznak skepse a rezignace.
Dokonce i slovně rebelující inteligence si žila svůj projekt „Světa poledne" (narážka na fiktivní svět ze sci-fi románu bratří Strugackých, kde je vyspělá technologie, na Zemi vládne „Světový sovětů“ atd.). Ten byl po 21. srpnu 1968 postupně nahrazován „věčným Ruskem“, „věčnou Ukrajinou“, „věčnou Gruzií“... (nikoli ovšem „svobodným Ruskem“).
„Jako projekt byla sovětská společnost strohá a nevraživá ke světu - všichni věděli, že úsilí Strany o ‚uspokojení rostoucích duchovních a materiálních potřeb Sovětského člověka‘ je jen takovým přívlastkem pro lidskou slabost. Bylo by nutné pocínovat ještě jednu letadlovou loď nebo lunochod, ale když to lidé chtějí, musí mít i barevnou televizi a karavany pro rekreanty na Krymu,“ píše autor.
Putinismus ve své podstatě není „projekt“, není utopický, on je – řečeno hrozným jazykem - a-utopický, tedy topický, tedy lokální, místní.
Je to jako v dobách v SSSR s jeho bojem proti kosmopolitismu, demonstrací moci a brežněvovskými přehlídkami.
Pokud jde o „Novorusko“, tak to nikoho moc nenadchlo. „Krym je romantické přímořské letovisko na jihu, s vínem a hrdinskou mytologii Sevastopolu,“ píše autor. Nějaký Donbas? To je dost unylé…
Rostoucí vojenské výdaje – na rozdíl od sovětské éry - nedávají putinistům zažít pocit lidové sounáležitosti ohledně „posílení obranného potenciálu vlasti“. Stejně jako „růst geopolitického vlivu“.
„Skutečnost je taková, že televizním masám se předkládá Putinova velikost a ohňostroje jeho vítězství nad Porošenkem a Obamou, ale elita (nebo spíše pseudoelita) vnímá realitu přiměřeněji a tento příkop brání národní konsolidaci založené na pocitu velkoleposti státu.“
Vrátíme-li se k příkladům této společenské a kulturní parodie, musíme si uvědomit, že od té doby, co si Stalin začal hrát na carskou vládu, zabil monarchickou představu v jejích základech, protože tam stále ještě byla aristokratická privilegia a nebyl to jen zvířecí strach z despoty a tyrana.
Číst ruské blogy je potěšitelné i smutné zároveň. Je dobře vědět, že v Rusku je dost nezávisle myslících lidí. Smutné je, že jich zřejmě není pořád ještě dost.
