Kauza Rath: Důkazy, které obstojí aneb Státní zástupci přehnaným snažením zničili výsledky své práce
Můj kamarád je velký znalec amerického justičního systému. Za vrchol úcty k zákonům považoval, když soudci ve filmech nepřipustili nějaký důkaz jen proto, že nebyl získán v souladu se zákonem.
Tvrdil, že neosobní procedurální korektnost musí v demokracii stát výš než formální správnost. Jinak řečeno, nejde spoléhat na individuální vkus lidí, kteří posuzují, zda ten či onen je vinen. Jediná podstatná věc je řádný důkaz, který dotyčného usvědčí. Dodával, že když se bude postupovat v souladu se zákony, nemohou nastat justiční přehmaty, k nimž dochází i v demokracii.
Jaké bylo moje překvapení, když dotyčný nazlobeně reagoval na zrušení rozsudku v kauze Rath a spol. Najednou zapomněl na americkou zkušenost a tvrdil, že když někoho chytí s krabicí od vína, v níž je sedm milionů, má být odsouzen bez ohledu na cokoli. Svou roli v jeho postoji hrálo i to, že Ratha neměl dvakrát rád. Když jsem mu připomněl jeho někdejší názory na procedurální korektnost, jen řekl, že Rath si to stejně zasloužil za jiné věci.
Shrňme si, k čemu vlastně došlo. Jeden senát pražského vrchního soudu zrušil v říjnu 2016 rozsudek krajského soudu, který bývalému středočeskému hejtmanovi a jeho spolupracovníkům vyměřil několikaleté nepodmíněné tresty. Před pár dny pak všem stranám sporu rozsudek doručil. V reakci na to začala mediální vřava, a to hned z několika důvodů.
Soudní řízení s Davidem Rathem, spojené s jeden a půlletou vazbou, mělo ráz rozsudku nad celou politickou epochou. Když do něj novináři tolik investovali, měli za to, že rozsudek jim dá „jistotu desetinásobku“. Do toho přichází soudce Petr Zelenka a říká: Neřeším, jestli je Rath vinen, nebo nevinen. Podstatná pro mě je procedurální korektnost a soulad se zákony. Ústečtí soudci pochybili tím, že ve věci odposlechů, domovních prohlídek a sledování osob nepřistoupili k hodnocení důvodnosti nasazení těchto prostředků a jen mechanicky převzali argumenty policistů a státních zástupců. To je zhruba hlavní závěr jeho čtyřicetistránkového písemného rozsudku.
Ostře na to reagoval ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který prohlásil, že je to „precedent pro jiné případy postavené na odposleších“, a dodal, že podá k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona. Na rozdíl od něj si dovolíme myslet, že je to precedent především v jedné věci – stávající právní praxe se musí dodržovat. Pokud si ministr Pelikán myslí, že tato pravidla jsou špatná, mohou je v parlamentu vládní poslanci změnit.
Dost mimo jsou pak debaty, jestli to Rath udělal, nebo ne. Pravděpodobně ano, ale to je na vkusu a posouzení každého z nás. Soud se však zabývá výhradně důkazy, které jedině rozhodují o vině a nevině. A jestli byly pořízeny nezákonně, tak prostě jako důkazy neobstojí. Rath možná bral úplatky. To nic nemění na tom, že policisté, a především státní zástupci v čele s Lenkou Bradáčovou tak tlačili na pilu, až zničili výsledky své práce. Rozsudek soudce Zelenky není o ničem jiném.
