Putin na koni. Američané na Blízkém východě vyklízejí pozice
Má cíl a a za tím jde, i když Sýrií protékají veletoky krve. Ruský hegemon Vladimir Putin přehnanou útlocitností netrpí, podobně jako řada jeho poddaných. Pokud vydrží nové příměří a dojde i na předjednaný mír, může se stát vítězem syrské války. Společně s Íránem. A vlastně i Tureckem, které teď myslí hlavně na sebe.
Tato trojice dojednala klid zbraní, se kterým zřejmě souhlasí i řada opozičních skupin, některé umírněné sunnitské islamisty nevyjímaje. Mimo (záměrně) zůstaly organizace, které takřka celý svět považuje za teroristické. Tedy tzv. Islámský stát (ISIL) a Fronta dobytí Sýrie, lépe známá pod někdejším názvem Fronta an-Nusra.
Pravda, příměří není mír. Nemusí vydržet: skeptici tvrdí, že zatím je pouze na papíře a tam také zůstane. Mnohé opoziční skupiny zřejmě přestanou válčit, není ale jasné, na jak dlouho. A zda se zúčastní mírové konference, kterou plánuje nově vzniklá osa Moskva-Teherán-Ankara...
Přesto, Rusko je na koni. Má iniciativu
Jeho taktika je jasná. Udržet u moci ruského vazala, prezidenta Bašára Asada. Nebo kohokoli jiného, kdo bude na Moskvě závislý jako on. Syrský režim je ekonomicky i lidsky vyčerpaný, bez Moskvy a Teheránu by nepřežil. To platí i do budoucna.
Stále asertivnější Kreml nechce v syrské válce uváznout a vykrvácet (jako v Afghánistánu). Vyjde-li jeho plán, budou jistě přímořské oblasti Sýrie pod jeho kontrolou. Moskvě se splní starý imperiální sen – přístup ke Středozemnímu moři. Opět získá prestiž na Blízkém východě, i s aleppskou krví na rukou se bude prezentovat jako mírotvůrce (což v regionu lze). A v neposlední řadě uštědří políček USA, což kremelské potěší vždy, ať už ve Washingtonu vládne kdokoli.
Podobně přemýšlí Írán, který rovněž vítězí. V Sýrii i Iráku
Také Teherán chce kontrolovat region bez rušivého amerického vlivu – Spojené státy si přeje zkrocené, izolacionistické, za oceánem. Otázka je, kdy se Rusko s Íránem střetne, moskevské ambice časem mohou kolidovat s teheránskými. Zatím ale obě země postupují ve shodě.
Turecko zachraňuje, co se dá. A doufá, že si také krapet kousne
Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se snaží, aby syrští Kurdové získali co nejméně, neboť má dost problémů s jejich soukmenovci na východě vlastní země. Sunnitský sultán Erdogan chce, aby jeho arabští souvěrci v Iráku i Sýrii nebyli příliš biti a on se mohl vyhlásit jejich ochráncem. Naznačil dokonce, že by nepohrdl příhraničními oblastmi. Anexe cizího území (viz Rusko a Krym) mu zřejmě neprojde, rozšíření vlivu na jih od turecké hranice je ale velmi pravděpodobné.
Kdo ve hře zatím zcela chybí, jsou USA a Západ
Zatím jde jen o Sýrii, přesto se zdá, že Spojené státy nemají v regionu ani stanovený cíl, ani důvěryhodné spojence. Irácká vláda sice s Washingtonem spolupracuje, přátelí se ale i s Íránem. A podporou Kurdů v Sýrii a Iráku si Američané v kraji kamarády neudělaly, proti jejich autonomii je jak Turecko, tak Írán (na jehož území žije významná kurdská menšina).
Ještě je brzy vyhlašovat na Blízkém východě Pax Russiana. Ekonomicky slabé a myšlenkově neinspirativní Rusko patrně není schopno převzít roli regionálního šéfa. Není jasné, co provede blonďatý showman poté, co obsadí Bílý dům. Lze ale odhadnout, že se Blízkým východem bude muset zabývat, i kdyby to neměl v plánu. Ostatně, to samé se přihodilo i oběma jeho předchůdcům...
