Vnitro o zbraních: Nečekaně rozumný návrh
Je rolí novináře, aby soustavně kritizoval politiky. Dnes však musím z této role vystoupit, protože ministr vnitra Milan Chovanec opravdu překvapil nečekaně racionálním a pragmatickým postojem k držení zbraní občany. Chce dát ústavní rámec ozbrojené obraně před teroristy. Po dlouhé době vládní iniciativa, kterou bychom měli masově podpořit.
České povědomí o zbraních je díky jejich malé přítomnosti ve veřejném prostoru nedostatečné a hysterické. Jakž takž jsme sžití s loveckými puškami v rukou myslivců, chápeme to jako něco normálního. Krátké zbraně, pistole a revolvery, se však považují za zlo, za něco špatného, čím je možné páchat zločiny. Díky poklidu naší střední Evropy, díky tomu, že žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě, se jen málokdo dostal v životě do situace, že by střelnou zbraň potřeboval pro pouhé přežití, k sebeobraně. Proto veřejnost, a donedávna i úřady, chápaly sebeobranné zbraně jako problém. Existují sice paragrafy o nutné obraně a krajní nouzi, ale v realitě jde většina těch, kteří v sebeobraně stříleli, před soud.
Včera tuhle tristní skutečnost zásadním způsobem změnilo ministerstvo vnitra pod vedením ministra Chovance. Chce prosadit ústavní zákon, který má výslovně legitimizovat užití zbraně proti útočníkovi i pro běžného občana. Změna má mít jediný odstavec: „Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů České republiky. Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.“
Jde přes zdánlivou marginálnost o principiální postojovou změnu. Naše mírumilovná a lehce zaprděná česká demokracie chápala užití násilí jako věc vyhrazenou bezpečnostním složkám, protože pravděpodobnost násilí byla u většiny občanů vždy tak nízká, že by přiznání statutu součásti obrany země běžnému občanovi bylo poněkud teatrálním, v praxi nepoužitelným a čistě deklarativním gestem.
Zcela jinak to je v zemích, kde je výrazně vyšší míra násilí ve společnosti (USA) nebo v zemích trvale ohrožených terorismem (Izrael). Nyní se však naše středoevropské teploučko mění v nelítostný mráz teroristické bouře současnosti. Bezpečnostní situace se zásadně změnila. Berlín je za rohem, a je spíše otázka kdy, než zda dojde k nějakému islamistickému útoku i u nás.
Mám vysokou důvěru v naší policii, ale čistě z fyzikálních zákonů nemůžou být policejní hlídky u každého shromáždění lidu, to by musel být u policie každý druhý práceschopný občan. Přitom je naprosto nepředvidatelné, které zcela nevinné a třeba spontánní shromáždění bude terčem příštího útoku. Islamisté nezabíjejí tam, kde se to dá čekat, ale tam, kde to bude nejsnadnější. Proto zásadně narůstá role ozbrojeného občana v zajišťování celkové bezpečnosti v zemi.
To, že se někdo z nás, kteří Reflex píšeme, či dokonce někdo z vás, kteří Reflex čtete a kterých je o několik řádů víc, přichomejtne k nějakému teroristickému útoku, je bohužel vysoce pravděpodobné. A je zásadně správné, aby občan měl ústavně zakotvené právo v takové situaci bránit se zbraní v ruce nejen sebe, ale i své bližní, své spoluobčany a svůj stát.
Když je vláda rozumná, není proč být v opozici, už mám po pubertě. Takže vnitru za ten návrh děkuju. Je potřebný a adekvátní realitě, kterou žijeme.
