Česko jako levná montovna: Dělejte si autíčka, ale na inovaci ekonomiky zapomeňte, vzkazují politici
Ta zpráva vypadá na první pohled báječně. Tuzemská výroba osobních aut v loňském roce vzrostla meziročně o osm procent na rekordních 1,344 milionu vozů. Báječně to vypadá i po druhém či čtvrtém přečtení. Přitom se v této zprávě ukrývá i něco, co však vidět nechceme a co řadu lidí štve. Hvězdný výsledek automobilového průmyslu totiž jen potvrzuje pozici České republiky jako spolehlivé montovny plné šikovných lidí, kterým stačí ke spokojenosti málo a jenž si snad ani nechtějí připustit, že by se mohli mít ještě líp.
Nemám nic proti lidem, kteří pracují v automobilce. A že si vydělávají více peněz, než kolik činí celostátní průměrný plat, je také naprosto v pořádku. Jejich zaměstnavatelé jsou vysoce ziskové společnosti, kterým se daří a je proto bez debat, že lidé v nich pracující mají nárok sáhnout si na víc.
Stejně neohrnuji nos nad nikým, pro koho je práce v automobilce životním snem a když už ji má, tak nechce měnit a chce v ní zůstat do odchodu do penze. Třeba už nemá vyšší ambice anebo mu to, co zde dostává, stačí. Na druhou stranu si přiznejme, že ani tato práce u linky je také náročná a předpoklady pro ni nemá každý.
Tady totiž primárně vůbec nejde o lidi, kteří v automobilce pracují. Zde se totiž jedná o soukolí celého ekonomického systému, ve kterém automobilky působí jako jedna – byť velká – ze součástek. Podniky vyrábějící automobily patří mezi největší v české ekonomice. Dohromady zaměstnávají desetitisíce lidí, kterým měsíčně na výplatách posílají miliardy korun.
Svým zaměstnancům v domovských zemích však platí podstatně více, do svých domicilů posílají většinu zisků, ale koncentrují i v nich sofistikované (a tudíž výnosnější) procesy jako výzkum a vývoj. S pomyslným výkresem pak šéfové přijedou do Čech a za pomyslných pár korun si ho tu nechají uvést v hmotný výsledek.
Důraz na vědu a výzkum a podpora ekonomiky s vyšší přidanou hodnotou se tu jako červená nit proplétá proklamacemi většiny politických stran už několik volebních cyklů. Plná ústa jí měla a má jak pravice i levice. Když se pak dostanou k moci a mají možnost své proklamace uvést v život, nestane se vůbec nic. Popíšou se tuny papírů různými studiemi, na příslušných seminářích, workshopech a konferencích se vedou chytré řeči a pak to vše skončí u snědených chlebíčků a vypité kávy. Reálná vládní politika se pak smrskne na hádky o pár stovek pro důchodce, EET, rodičovskou dovolenou pro otce anebo takové miniaturní kraviny, že zde nemá kdo vybírat mýto či zda zavést nižší DPH na čepované pivo.
A zatímco se vedou takové žabomyší války, čas rychle běží, ba přímo pádí. Dny v týdnu se rytmicky střídají, továrny jedou ve svém směnném provozu, tátové od rodin jednou za měsíc přinesou výplatu a v létě se jede do Chorvatska nebo k Máchovu jezeru. A než se člověk naděje, jsou tu další volby a další sliby. Úplně ty stejné jako před posledními volbami. Za tu dobu se nezměnilo vůbec nic, jen pár politiků o zbohatlo o pár milionů a staly se z nich takové profesionální žvanírny, které sice všude všechno slíbí a řeknou, jak to či ono podporují a pak neudělají vůbec nic. Jen si chrání to svoje korýtko a dělají vše pro, aby od něj nemuseli odejít.
Za stejnou dobu se toho v okolních zemích a ve světě stane mnoho. Nové obory ekonomik expandují, technologie bují, mladé i starší mozky jedou na 200 procent a vymýšlejí nové a nové aplikace, zlepšováky, technické vychytávky a tak dále. Jejich domovské vlády jim k tomu nabízejí ideální podmínky – daňové úlevy či odpočty, zjednodušenou daňovou soustavu, pružnou a vymahatelnou legislativu, minimální byrokracii a tak dále.
Větší ambice v sobě má i většina lidí. Vědí, že když se budou snažit, mohou se mít lépe a mohou to někam dotáhnout. Samozřejmě, není to zadarmo. Musí studovat a soustavně se vzdělávat, znát cizí jazyky a disponovat i ochotou za prací cestovat nebo se i přestěhovat. V těchto zemích stát podporuje zkrácené úvazky a naopak nezatěžuje práci drakonickými odvody z mezd.
Píšu to tady ve svých textech opakovaně. Měřítkem úspěšnosti České republiky v porovnání s dalšími zeměmi by neměl být údaj o množství vyrobených aut či piva, ale HDP na hlavu, průměrný plat, počet přihlášených patentů, proslulost vysokých škol, objem investic do vzdělanostní ekonomiky či počet firem, které prorazily do evropského, ale spíš celosvětového povědomí.
To jsou však veličiny které naše volené zástupce zcela míjejí. Obávám se, že většina z nich jim ani moc nerozumí nebo se o to nesnaží. Pro ně je důležité své voliče uplatit pár stovkami a dobrými řečmi o kvalitním životě.
V posledních týdnech byl v tuzemských médiích párkrát citován bývalý generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka, který prorokoval, že současný model české ekonomiky projde do pěti let drsným střetem. Jeho slova by si měli vzít všichni k srdci. Protože pokud se tady nepřehodí pomyslná výhybka, ekonomika se nezačne měnit v návaznosti na technologický a digitální vývoj a vše tu zůstane při starém, ujede České republice vlak jednou provždy. Zůstane tak z nás zaostávající montovna plná zručných, ale frustrovaných a chudých lidí. Určitě to tak chceme?