Karel Srp patří leda do estébácké historie
Je neuvěřitelné, že ještě téměř třicet let od pádu komunismu může veřejný prostor otravovat jed zločinecké StB a snahy o relativizování její činnosti a dědictví, jež nám zanechala. Nominace Karla Srpa prezidentem republiky do Etické komise, která zkoumá odvolání proti neudělení ocenění účastníka protikomunistického odboje, tuto problematiku opět rozvířila, a to velmi nechutným způsobem.
Karel Srp má nepochybně řadu zásluh z doby existence Jazzové sekce a nezpochybnitelný je i jeho status politického vězně. To je jedna ze Srpových janusovských tváří. Tou druhou je naprosto neomluvitelná spolupráce s tehdejší obávanou tajnou policií. Předpokladem pro členství v komisi je totiž podmínka, že „za spolehlivého nelze pro účely tohoto zákona považovat toho, kdo svým jednáním v době nesvobody zavdal důvod pochybovat o řádném výkonu funkce člena Komise“. Srp byl přitom v letech 1976 až 1983 registrován jako důvěrník, ale především agent StB s krycím jménem Hudebník.
Nejde však jenom o samotnou registraci. Srp měl smůlu, že ne všechny svazky StB profičely počátkem prosince 1989 komínem. Dost se jich zachovalo, aby z toho šlo učinit závěr o tom, co za pletky s tajnými tehdy měl. A z toho, co se dochovalo, vychází jako obyčejný práskač, který skutečně škodil lidem, na něž donášel.
Celkem věrohodně jeho tehdejší činnost zmapoval v dopise předsedovi vlády badatel ÚSTR Miroslav Vodrážka, sám držitel osvědčení účastníka protikomunistického odboje.
Z dokumentů StB vyplývá, že Srp se svým řídícím důstojníkem absolvoval 151 schůzek, z nich vzešlo na 299 zpráv, a netýkaly se již například všeobecně známého udávání Vlastimila Třešňáka či Jaroslava Hutky, ale i dalších osobností tzv. druhé kultury. Umělců, organizátorů nepovolených kulturních akcí a podobně. Srpova udavačská hlášení měla pro dotyčné i zcela reálný dopad — vedla například k vyštvání Jaroslava Neduhy v rámci akce Asanace z vlasti.
Motivace ke spolupráci byla různá a nebyly výjimkami ani drastický fyzický či psychický nátlak, vydírání. Ne každý tomu dokázal vzdorovat a v takových případech by se našly i omluvné argumenty. To ovšem není Srpův případ. Ten práskal cíleně, aby likvidoval za pomoci represívního aparátu konkurenci. Těžko si lze představit odpudivější motivaci.
Na Srpově příkladu je rovněž signifikantní, že s dědictvím po StB si dodnes nedokáže poradit ani tuzemská justice. V roce 2000 Srp uspěl s žalobou na ochranu osobnosti, že byl evidován neoprávněně. Vedle toho, že se nezachoval originál vázacího aktu, Srpa podrželi jeho řídící pracovníci. To není jen Srpův případ, kvůli této pochybné loajalitě s „čistým“ štítem odešla od soudů řada dalších evidentních bonzáků.
Miloše Zemana pojí se Srpem dlouhá léta osobního přátelství, v době jeho šéfování ČSSD kandidoval za tuto stranu dokonce do Senátu. Nominaci prezident odůvodňoval Srpovými zásluhami o Jazzovou sekci a jeho vězněním. O to se nikdo nepře a budiž za to Srpovi poděkováno. Ta druhá janusovská tvář ale veškerá pozitiva neguje. Ani František Kriegel, například, ze svého života neodpáral, že v únoru 1948 jako náměstek šéfa Lidových milic likvidoval demokratické zřízení v tehdejším Československu. Kdyby nebyl Zeman líný, potřebné informace by si mohl snadno sehnat. Ať již vědomě, či nevědomě, nominací pouze ukázal neúctu k instituci, která svým významem musí splňovat významná morální kritéria.
Ještě horší je to pak se samotným hlavním aktérem. Řada těch, co fatálně zklamali, drží pysk a nikam se necpe. Co svědčí o charakteru člověka, jenž sám nejlépe ví, co prováděl, komu a proč ubližoval, a ještě má tolik drzosti, že mlží, zamlouvá, bagatelizuje a cpe se někam, kde jej už dříve za jeho morální selhání odmítli? Je jenom dobře, že Sobotka jej poslal zpátky tak, kam patří — tedy do historie.
Autor je redaktorem webu Česká justice
