Češi jsou na slevách závislí jako na drogách. Kvůli nim mnohdy jedí skoro nestravitelné blafy
Tuzemské obchody s potravinami, drogerií a dalším rychloobrátkovým zbožím se předhánějí a vzájemně přebíjejí ve slevových akcích. Podle některých odhadů se až polovina rychloobrátkového zboží prodá v akčních slevách. Češi jsou z toho utržení a mnohdy své košíky kvůli zlevněnému zboží téměř ani neutlačí. To víte, sleva je sleva a co je doma, to se počítá.
Brutálně roztočená slevová spirála má i své vedlejší (a méně líbivé) plody – jako je nabídka méně kvalitních či prošlých potravin či směšně nízké mzdy prodavaček. Výrobci proto volají, že nastal čas slevy razantně osekat. Tomuto kroku je třeba zatleskat, i když vše nakonec zůstane nejspíš při starém.
Abychom si nalili čistého vína hned od samotného začátku, musím přiznat, že i já kupuji v supermarketech některé zboží, které je v daný moment „v akci“. A je v tuto chvíli zcela jedno, jestli to je lahvové pivo, pečivo, máslo, vajíčka anebo banány.
Kupuji ho, protože dané zboží potřebuji pro běžnou denní spotřebu. Ale koupil bych si ho, i kdyby ve slevě nebylo, protože některé zboží jiným nahradit prostě nelze. A že je v daný moment ve slevě není moje vina, ale marketingový tah obchodníka. Já ho mohu, ale též nemusím akceptovat. Výsledek je jasný, většina lidí ho akceptuje, protože zde platí staré okřídlené přísloví „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.“
Rovněž rozumím argumentu, že pro důchodce, matky-samoživitelky, mladé rodiny nebo nízkopříjmové skupiny jsou akce vítanou možností, jak si levněji opatřit potraviny a další zboží a nebo ho za stejnou utracenou sumu koupit více. Obávám se ale, že provozovatelům těchto obchodů o tyto lidi vůbec nejde a ve své případné argumentaci pro slevy jen jejich případ zneužívají.
Stejně nečestná je omletá mantra o tom, že lidé vytvářejí primární tlak na co nejnižší ceny potravin. To je čirý alibismus. Kdyby totiž obchody řekly dost, slevy nebudou anebo jich bude málo, pár dnů je budou lidé proklínat, ale potom přijdou. Zkrátka proto, že potřebují jíst.
Za skutečnost, že snad ve všech obchodních řetězcích se to slevami jen hemží, jsou přímo zodpovědní jen a pouze provozovatelé těchto obchodů. Oni skrze ceny bojují s konkurencí, chtějí nalákat a upoutat zákazníky jen k sobě, maximalizovat tržby a svůj tržní podíl. Konkurence dělá totéž. Kdo nechce zůstat opodál a ostrouhat, musí se přizpůsobit. Tímto se roztáčí spirála, kde všichni tlačí ceny stále dolů a dolů.
Český spotřebitel jen mlaská, tomu se to líbí a lednice a spižírna mu praská doma ve švech. Zároveň si na slevu zvykl jako na drogu a běda tomu, kdo mu ji nedá nebo má těchto slev málo. Přitom ještě před několika lety se slevy počítaly v nižších desítkách položek za všechen sortiment, dnes už mají slevové katalogy podobu mnohostránkového časopisu.
Celá věc má však druhou stranu mince. Když uděláte větší nákup, zjistíte, že jste díky různým akcím ušetřili například i několik stokorun. O tyto stokoruny má obchodník nižší tržby. Neznám přesně konstrukci cen potravinářského zboží, ale domnívám se, že i na zboží prodaném se slevou obchodník netratí. Alespoň do té míry, aby ho prodal levněji, než ho nakoupil. Většinou si jen škrtne marži a nebo donutí dodavatele, aby mu do těchto akcí dodal zboží levněji než obvykle nebo zaplatil si regálné nebo další podobné poplatky a výpalné. Prodejce nebo dodavatel to mnohdy udělá, protože potřebuje prodávat své zboží a proto zatne zuby.
Takto sražené ceny pak staví výrobce do pozice, kdy za takovou cenu není schopen daný výrobek v příslušné kvalitě vyrobit a mít u toho ještě pokryté náklady či generovat přiměřený zisk. Co pak následuje? Vyrobí zboží v horší kvalitě nebo v menším balení za stejnou cenu, v salámu je méně masa, v másle méně tuku, v jogurtech se ovoce hledá lupou a tak dále. A jede se dál.
Kvalita zboží je proto mnohdy nevalná a v našich obchodech se prodává to, co by Němec nebo Rakušan nevzal ani do rukavice. A to ještě nemluvíme o potravinách, které jsou prošlé, o povadlé zelenině, plesnivícím ovoci nebo salámech, které se musí trochu vykoupat, čímž se povzbudí jejich vzhled či chuť.
Samostatnou kapitolou v celé problematice jsou mzdy nebo pracovní podmínky prodavaček. Výdělky jsou v drtivé většině žalostné a patří úplně k těm nejnižším v zemi. K tomu připočteme pracovní dobu o víkendech, nebo dlouho do večera s minimálními přestávkami na odpočinek a oddech. Jistě, že se najdou tací, kteří namítnou, že prodavačky mohou jít zkusit své štěstí jinam a nebo že jejich práce je v pohodě, protože celý den jen sedí a jezdí zbožím přes čárový kód.
Nicméně fluktuace zaměstnanců v oboru je dokladem, že to žádná hitparáda není. Vše pak graduje v takřka komické situaci, kdy se o platy v jednom řetězci začne zajímat i premiér Bohuslav Sobotka a myslí si, že se to zlepší, když si pozve velvyslance dané země či manažera podniku. Jednak to svědčí o tom, že téměř neví, co se děje v zemi, které vládne, anebo si myslí, že z pozice své autority bude vstupovat do tržního prostředí. Nicméně i nízké platy v odvětví jsou jedním z produktů tlaku na nízké ceny a akčního šílenství. Obchodníci se jimi dobrovolně obírají o tržby a pak jim chybí peníze, které by mohli zohlednit ve vyšších mzdách.
Je to zkrátka začarovaný kruh. Rozumím proto argumentaci výrobců a dodavatelů, že nyní je ideální doba slevy razantně osekat i za cenu zdražení. Ekonomice se daří, lidí bez práce je nejméně za mnoho posledních let a reálné výdělky lidí rostou. Je proto čas narovnat naše sebevědomí, ale i běžné tržní podmínky. Nebo máme stále do morku kostí zažranou mentalitu, že jsme zemí levných montérů a „skládky“, kam západní firmy a obchody vozí to, s čím by je tamní lidé hnali sviňským krokem. V řadě odvětví kupujeme zboží, u kterého žádné akce nejsou. Zvládli bychom to i u potravin. Třeba bychom sice neměli narvanou lednici, ale hladem bychom určitě neumřeli.
Mělo by třeba za následek to, že bychom eliminovali množství vyhozených potravin a supermarkety by ušetřily nemálo peněz za likvidaci neprodaného, zkaženého či nekvalitního zboží. Je to dlouhodobý proces. Každý musí začít u sebe. Pokud ten tlak nepřijde zezdola, nezmění se vůbec nic a zůstaneme tam, v čem se nimráme už hezkou řádku let.
