Velká fraška: České diplomacii nemohli hackeři ukrást tajné informace, protože kde nic není, ani hacker nebere
Jsou toho v posledních dnech plná média a velký poprask na politické scéně – na české ministerstvo zahraničních věcí zaútočili hackeři! Bude se to prý řešit, protože je to „vážné“. Kyberútoky mohou být skutečně vážné, ale představa, že počítačoví zločinci najdou něco významného, co by svět ohromilo, právě v pražském Černínském paláci (sídle naší diplomacie), je naprosto iluzorní. Ničím zvláštním tam nedisponují. I když to tvrdí. Pokud by to diplomaté neříkali, tak by jejich poslání ztratilo smysl.
Hynek Kmoníček, ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta, který zná do nejmenších podrobností chod ministerstva zahraničí, se v televizi informacím o možném zcizení tajných a citlivých informací vysmál. A má pravdu. Co by se tak asi v útrobách české diplomacie mohlo skrývat?
Naše ambasády celá léta posílají do centra své depeše a analýzy, ale tam je v podstatě nikdo nečte. Když nejsou zajímavé ani pro většinu špičkových úředníků, proč by měli proboha zajímat hackery? Nebo snad česká diplomacie disponuje něčím objevným o našem zbrojním průmyslu? Ty doby jsou také pryč. Nebo je tam snad to, jak se „hrdinská“ Česká republika angažuje v důležitých tajných vyjednáváních někde ve světě? To je směšné. Skoro nic takového tam není.
Mohou existovat výjimky. Třeba jednání a hledání Pavla Hrůzy, který byl islamisty unesen v Libyi před dvěma lety. To by mělo být a zůstat tajné. Ale kolik takových věcí máme?
Ministr Lubomír Zaorálek ale tajnosnubně naznačoval, že útoky mohly přijít z podobného směru jako před americkými volbami na tamní Demokratickou stranu a její kandidátku Hillary Clintonovou (zapomněl dodat, že byly vedeny podle zprávy FBI také na republikány). Tedy, že utočilo Rusko. Budiž, není to vyloučeno. Jenže ani Rusové nic zvláštního objevit nemohou.
Není žádným tajemstvím, že v Česku působí stovky agentů a pomahačů ruských, čínských, amerických a dalších tajných služeb. Pokud po něčem skutečně důležitém pátrají (například po ekonomicky zužitkovatelných informacích), tak se to nedozvědí v mailech naší diplomacie. To bychom se hodně přeceňovali.
Česko určitě disponuje něčím, co by naše nepřítele a konkurenty zajímalo, ale nebude toho mnoho. Nějaké vnitřní informace Severoatlantické aliance (ty se ale jistě zjišťují na důležitějších a vlivnějších místech) či jakýsi údaj o slaboučké české armádě. Představme si ale, co by to například mohlo být v souvislosti s Evropskou unií. Skutečně nic podstatného, co by otřáslo světem. Nebo snad z nějakého našeho ministerstva? To už je úplně bláznivá představa.
Hraní si na zvláštní tajemství ale musí i naše diplomacie, tajné služby a některé další instituce předvádět veřejnosti, jinak by ztratily své opodstatnění a finanční zdroje. Každá země má něco, co by měla ukrývat, ale záleží to na jejím vlivu, velikosti, ekonomické síle, technologické vyspělosti, výkonu vědy a výzkumu, či vlastnictví patentů a nápadů použitelných ve vojenství. A toho moc nemáme.
Stačí si také vzpomenout a s odstupem vyhodnotit nekonečný mediální a politický humbuk kolem uniklých materiálů skupiny WikiLeaks. Co tak strašně tajného, aby to skutečně některý stát destruovalo, v jejich materiálech bylo? Nic. Jen věci, které většinou zájemci o určitou problematiku dávno znají.
To samé platí pro nejoslavovanějšího zloděje a zrádce moderní doby, amerického počítačového odborníka Edwarda Snowdena. Ten ukradl a s pomocí některých naivních západních médií nechal zveřejnit informace o masovém sledování milionů lidí po celém světě, které provádějí americké bezpečnostní agentury. No a? Co se stalo? Jistě, jméno USA bylo poškozeno, ale vliv Ameriky to nesnížilo. Bylo by naopak s podivem, kdyby podobné sledování mobilní komunikace, sociálních sítí či mailů neprobíhalo.
Takže někdy toho hodně slyšíme o tajných informacích, ale jsou to často jen blafy osob zainteresovaných na konkrétním problému.
Bránit se kyberútokům je přitom skutečně pro všechny státy nesmírně důležité, protože hackeři by mohli napadnout vodovodní řady, elektrárny, důležité průmyslové objekty, elektrické rozvodné sítě, plynovody, či systémy řízení dopravy. To by byl nesmírně vážný problém, který může ohrozit chod země.
Jenže současné povídání o ohrožení tajných a citlivých informací české diplomacie je směšné a zavádějící. Kde nic není, ani hacker nebere.
