Otcovská „dovolená“ je logický a správný krok. Týden zaměstnavateli ani státu neublíží a rodině pomůže
Poslanecká sněmovna před necelým týdnem konečně schválila týden placeného volna pro otce po narození jejich potomka. Jiří X. Doležal, s nímž v některých názorech na věci dětí a jejich rození jednoduše nelze souhlasit (jeho extrémní postoj k domácím porodům vyvolával záchvaty vzteku i u jiných žen než jen u „domorodek“), k věci napsal smysluplný komentář, v němž ono „levicové“ rozhodnutí sněmovny pro týden otcovské dovolené schvaluje z hlediska společenského i biologického – děťátko si uvědomí, že má tátu, táta si zvykne na to, že má dítě.
Na Jiřího text i na skutečnost, že se ČR také v tomto aspektu konečně zařadila po bok civilizovaných zemí, reagoval doyen redakce Karel Steigerwald článkem, podle nějž je akt schválení onoho týdne „čisté uplácení voličů před volbami“ a „zvýhodňovat někoho za to, že má děti, je nemyslitelné“.
Já nejsem žádný homopoliticus, ale praktická žena a máma dvou dětí. Pamatuju si dobře, jak si jejich tatínek bral na svém pracovišti dovolenou dva měsíce dopředu (což ve směnném, specializovaném provozu s pár zaměstnanci prostě musel) přesně na ten týden po plánovaném termínu porodu. A jak si pak pracně přehazoval směny, když se novorozeně do okýnka kalendáře netrefilo.
Táta kolem je prostě potřeba: máma bývá hormonálně rozbouřená a potřebuje někoho racionálního, kdo by ji po těch povinných 72 hodinách, které má strávit s miminem v porodnici a během nichž jí jsou k ruce sestřičky na novorozeneckém oddělení a oddělení šestinedělí, uklidnil. Kdo by jí poradil, kdo by listoval v odborné literatuře a googloval v momentě, kdy se prostě neví. A další věc: kdo se postará o staršího sourozence a odvede ho do školky? Vyjíždět v prvním týdnu s kočárkem dvakrát denně ven (ano, pořád ještě existují lidi, kteří nemají auto), mráz nemráz, déšť nedéšť, není pro křehkou imunitu párdenního mimina nic skvělého.
Jak by se zařídil Karel Steigerwald? Možná by si ze vzdáleného města přizval prarodiče (kteří by si jistě rádi vzali dovolenou z práce) a zaplatil jim hotel v blízkosti bydliště novorodičky, aby jí se starší ratolestí pomáhali. Ale tohle nemůže a nechce udělat každý. Mít tátu dítěte pár dní po porodu doma je z mnoha hledisek věc praktická a rozumná, imprinting a bonding stranou.
A pokud táta být doma s mámou a dítětem nechce (co je to pak ovšem za tátu?), nemusí – povinných pár dní doma s dítětem nařizuje svým novopečeným otcům, pokud vím, jen Portugalsko, Estonsko a Itálie. V té nepovinné otcovské dovolené jsou ovšem skoro všechny země, co ji poskytují, ještě štědřejší než nováček v oboru, ČR. U nás bude otec (který po otcovské dovolené touží) dostávat po dobu jednoho týdne 70 % vyměřovacího základu svého výdělku, zatímco v takové Francii, v Polsku, v Estonsku, Španělsku atd. dostávají tátové sto procent, a rovnou po dva týdny.
Před čtyřiceti lety se Švédsko stalo první zemí na světě, která zavedla placenou otcovskou dovolenou na pár dní po porodu. V současné době tento benefit pro všechny zúčastněné poskytuje víc než polovina zemí Evropské unie, přesněji 23 z 28 zemí. Jako někdo, kdo kojil obě děti déle než rok, a přitom nikdy nepřestal být aktivní na trhu práce, mám své pochybnosti o smyslu dlouhé a výhradní otcovské „dovolené“ v prvním půlroce života dítěte – táta ho prostě nenakojí a onen půlrok kojení je naprosto klíčový minimálně z hlediska vztahu matka–dítě a z hlediska mrňousovy celoživotní imunity. Ale pak už je to vlastně fuk, a jestli chce máma do práce a táta si odpočinout od dítěte, pro mě za mě…
Jestli by se ovšem mělo s českou rodičovskou dovolenou něco udělat, pak přizpůsobit její délku moderní době. Možnost protáhnout si mateřskou na čtyři roky i víceméně standardní, nejobvyklejší tříletá mateřská stahují ženy z pracovního trhu na tak dlouho, že to škodí státu, zaměstnavatelům i dámám samotným.
