Můj heterosexuální coming out
Minulý týden měl pro mě, stejně asi jako pro ostatní podobně smýšlející lidi, zásadní význam. Nejprve jsem si přečetl rozhovor se snowboardistkou Šárkou Pančochovou, která se veřejně přiznala k homosexualitě: „Lidé by se měli přihlásit k tomu, kým jsou. Už žádné schovávání. Více mě přitahujou holky,“ řekla.
Motiv jejího veřejného vyjádření není úplně jasný, možná chtěla inspirovat další sportovce, aby se přiznali taky. Což je samozřejmě správné, měli bychom mít právo vědět, jestli náš oblíbený fotbalový útočník nebo krasobruslař (ne, to možná není ten správný příklad) chodí s holkama, nebo klukama.
Odvážné vystoupení slečny Pančochové mě ale ještě k činu nerozhoupalo. Až když s podobným vyjádřením přišla i ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová, nemohl jsem dále mlčet. Stejně to všichni v mém okolí tak nějak tušili: Ano, jsem heterosexuál. Více mě přitahují a vždycky přitahovaly ženy.
Já vím, že mě část lidí zavrhne, ale věřím, že jako celek je naše společnost natolik tolerantní, že mou sexuální orientaci bude respektovat a nebude mé soukromí nebo práci komentovat slovy: Á, to je ten známej heterák. No fuj! A proč jsem se pro svůj osobní coming out rozhodl? Cítím, že jako veřejně činná osoba bych svým činem mohl inspirovat kolegy a kolegyně v novinářské branži – ano, takových jako já je v našem oboru mnohem více, než by si většinová společnost mohla myslet.
Rád bych, aby se nejen přestali stydět za to, že je přitahují osoby opačného pohlaví, ale také se „to“ nebáli veřejně říct. Jsem přesvědčen, že je kvůli takovému kroku jejich šéfové, případně majitelé, nebudou (až na výjimky) popotahovat. Mluví za nás práce, ne to, jestli jako muži chodíme domů za ženami a coby ženy za muži, a ne jako muži za muži a ženy za ženami.
Nesuďte nás podle toho, že jsme heterosexuálové; mimochodem také proto, že jsme se takoví narodili. Nikdo nás k heterosexualitě nevychoval, není to móda. A i když si to možná myslí jen lidé velmi omezení, nedá se ani léčit. A proto by se ani neměla trestat. A že máme děti, které jsme – považte! – dnes, v době asistované reprodukce, třetího pohlaví nebo rodin s více maminkami a tatínky, zplodili zastaralou, zpátečnickou a vědecky zcela překonanou metodou oplodnění – tedy heterosexuálním sexem? Snad už to moderní společnost 21. století nebude považovat za nechutnou amorální praktiku na hranici zákona, ale rovnocennou cestu k pořízení potomka.
Podporu státu včetně veřejných financí dnes dostávají pouze nejrůznější druhy homosexuálních komunit, legislativa se přizpůsobuje potřebám rodin osob stejného pohlaví. Vlády, města, veřejné instituce, ambasády, veřejnoprávní média podporují duhové pochody agresívně namířené proti nám, heterosexuálům. Během nich například v Praze dostávají dotace i takzvané dark roomy, kde se pod rouškou tmy dějí nám, zastáncům tradičních vztahů, zcela nepochopitelné sexuální praktiky.
Je proto nadmíru důležité, aby s heterosexuální barvou (šedou, černou, hnědou?) vyšlo ven co nejvíce lidí. Nejsme sice o nic lepší, ale ani horší než LGBT komunita, a proto nežádáme o nic jiného než o stejná práva a vyzýváme naše zástupce v obou komorách Parlamentu i v exekutivě, aby se na nás stát díval jako na důstojné lidské bytosti.
Nebojme se už říci pravdu. Ta nebolí, jen osvobozuje.
