Pečení holubi skutečně existují, dokonce i v Česku! Ale jako na potvoru hned letí na západ
Odliv peněz z České republiky do zahraničí nabírá na obrátkách. Podle statistiků si loni zahraniční vlastníci tuzemských bank a podniků na dividendách odsáli téměř 289 miliard korun. Pokud bychom sečetli všechna podobná zlatá vajíčka za posledních deset let, dopočítáme se k astronomické částce 2,24 bilionu korun. Jen pro srovnání, tato suma odpovídá zhruba polovině současného ročního výkonu celé české ekonomiky.
Nyní uveďme jiná čísla. V roce 2007 činila průměrná mzda v České republice 20 927 korun, v roce 2016 to bylo 27 589 korun. Za deset se tak zvýšila přesně o 6 662 korun. Při pohledu na sumu, která za stejnou dobu odtekla na dividendách, je to směšně málo. A to bez ohledu na skutečnost, že zaměstnanci bank či automobilek patří v rámci země mezi nadprůměrně placené. Ostatní už takovou kliku neměli a nemají a pracují za méně, než je celostátní průměr, možná spíš i za sumu blízkou hodnotě mediánu nebo dokonce ještě nižší.
Z obou příkladů se tu tak vykresluje obraz země, kde se podnikům daří velice dobře, produkují zde obří zisky, ale jejich zaměstnanci jsou na tom v porovnání s jejich „kolegy“ v západní Evropě (odkud pochází drtivá většina vlastníků českých podniků) jako chudí příbuzní. Platy tu mají násobně nižší, bonusy menší a sotva se ziskové výkazy jejich zaměstnavatelů jen trochu vychýlí z narýsované trajektorie a je potřeba nalézt úspory, jdou od válu.
Zahraniční akcionáře totiž nezajímá, kolik v české kotlině zaměstnávají lidí, ale zajímá je jejich pečený holoubek, kterého jim zde jejich zaměstnanci vykrmí, upečou a odešlou na jeho stůl kdesi daleko od českých luhů a hájů. A chraň ruka Páně, aby holoubek byl vyhublejší či s málem masa.
Téma nízkých mezd (a naopak tučných dividend) v české společnosti rezonuje už delší dobu. Z výroků některých politiků lze usuzovat, že by to mohlo být i jedno z nosných témat nadcházejících voleb do Poslanecké sněmovny. Ale jak jej vyřešit? Zavedení sektorové daně nebo progresivní daně z příjmu tím správným řešením určitě není. Tento krok totiž nepomůže ničemu.
Dobře, stát tím získá pár miliard, které však prošustruje nebo je rozpustí v pár stovkách měsíčně pro penzisty či úředníky. „Postižené“ podniky si však uzmuté peníze budou chtít vzít zpět, a to tím, že například banky zvýší poplatky a úroky nebo firmy své zboží zdraží pro koncové spotřebitele. Takže to opět odnesou řadoví lidé, kteří budou muset sáhnout hlouběji do kapes, ale na svých výplatnicích (ti zaměstnaní u soukromníků a v sektorovou daní postižených podnicích) více peněz nenajdou.
Obávám se, že k otočení trendu je zde málo vůle. Zahraniční vlastníci českých podniků si zvykli, že Češi drží „hubu a krok“ a jsou rádi za to, že mohou chodit do práce a čas od času domů něco přinesou. Nad nimi stojí úzká kasta vyvolených manažerů, kteří dostanou královské apanáže a postarají se o to, aby vše běželo jako promazaný stroj. Postupy zahraničních manažerů rychle převzala velká část české podnikatelské scény, pro kterou je hlavním kritériem zisk, a nikoliv spokojení zaměstnanci či fungující okolí podniku. A proč by se snažili, že? Samozřejmě, čest výjimkám!
Jistě, vše není černobílé. Nemálo zaměstnanců je nekvalifikovaných nebo zde produkují něco, co nelze až tak výhodně zpeněžit. Chybí tu tisíce lidí pro kvalifikované profese, jazyková vybavenost je nedostatečná a tak dále. Ale jak z toho začarovaného kruhu ven? Jak roztočit spirálu, na jejímž konci budou vyšší mzdy a více peněz reinvestovaných zpět do ekonomiky?
Domnívám se, že ten tlak musí přijít zdola, od řadových zaměstnanců. Ti musejí mít osobní motivaci s tím něco udělat a dát o tom patřičně vědět i svým šéfům. A ti pak to samé dál a dál, postupně výš a výš. Bude to ale velmi těžké. Trochu se obávám, že tu ideální dobu už jsme promeškali a případná změna přijde jen pomalu. Důležité však je s tím zkoušet stále něco dělat. Pak možná nějaký vypečený holoubek zůstane na talíři i v Česku. Avšak žvanění v parlamentu nebo daňové kutilství onou potřebnou aktivitou zcela určitě není.
