Odboráři mají stažené zadnice. Řidiči autobusů by je měli místo příspěvků z platu vykrákat za pačesy
Z plánované čtvrteční celostátní stávky řidičů autobusů zůstane torzo a velká fraška. Podle informací v médiích se nakonec protestu zúčastní nejspíš řidiči jen ve čtyřech krajích. V některých dalších krajích totiž odborovým bossům místních dopravců splaskly svaly u pusy natolik, že stávku zakázali a své druhy naženou za volant.
Pokud mne paměť neklame, Česká republika ještě dosud nikdy nezažila plošnou stávku autobusů. U vlaků je to jiné, na jaře roku 1997 se je podařilo zastavit po celé zemi hned na několik dní. Od té doby odbory zjevně vyměkly, tedy alespoň na té lokální a krajské úrovni. Ostatně už před pár lety odboráři hrozili, že kompletně zastaví městskou dopravu v Praze a nakonec nejezdilo jen metro a třetina autobusů či tramvají. Pražané to tehdy vyřešili po svém, vyrazili do práce na kole, nebo si vzali home-office.
Ale zpět do současnosti. Na celou záležitost je potřeba nahlížet hned z několika úhlů. Předně je nutné předeslat, že právo na stávku zaměstnancům zaručuje Listina základních práv a svobod při splnění zákonných podmínek. Jednou z nich je dostatečný předstih oznámení tohoto kroku. A to se stalo.
Je jasné, že ochromení nebo zastavení dopravy způsobí mnoha lidem vážné komplikace, a proto se většina dotčené veřejnosti vždy postaví proti stávkujícím se slovy, že nebudou nikomu dělat rukojmí a ať si to řidiči vyřídí se svými šéfy či vládou bez nich. Ale způsobení komplikací či narušení stávajícího stavu je právě smyslem stávky, jinak by se přece nedělala. Má přeci ukázat, že je něco nepostradatelné a že bez toho nastane zmatek.
Třetím úhlem pohledu na stávku je důvod jejího vyhlášení. V drtivé většině případů jde o pracovní podmínky a peníze. Řidičům autobusů jde především o to druhé. Hodinové sazby (základní sazba bez příplatků 72 korun hrubého na hodinu), které pobírali ještě na konci roku byly vskutku nedůstojné a tak trochu nás vrátily v čase o nějakých deset až patnáct let. Nyní už se to trošku zlepšilo, ale ani navýšený hodinový tarif stále neodpovídá náročnosti práce a především zodpovědnosti, kterou mají denně řidiči za desítky lidí, které vezou.
A konečně rozměr čtvrtý. Tím jsou odbory a veřejná moc. Právě na kostrbaté komunikaci mezi kraji, vládou či ministerstvem bylo nakrásně vidět, jaká je tu byrokracie. Vláda sice něco odsouhlasila a nařídila zvýšení platů, náhle ale kraje řekly, že na to nemají peníze a nebo jim to zákony neumožňují. Do celé debaty se zapojily odbory a dalších x rozumbradů z řad dopravců a podobně. Konaly se porady, fóra, konference a podobně a čas běžel. Někde byla vůle k dohodě, ale chybělo však komplexní řešení, které by dalo jasný rámec celému sporu pro další období. Dopravním odborům pak došla trpělivost a vyhlásily stávku. Česká republika tak měla být ve čtvrtek ochromena. Měla, ale nebude. Tedy s výjimkou několika málo krajů.
V posledních dnech se mohly kraje přetrhnout. Hledaly peníze, kde se dalo, slibovaly, ale i hrozily. Zjišťovaly, kdo pojede a kdo ne. Šéfům dopravních firem mnohdy i naznačily, že by u příštích tendrů mohly ostrouhat nebo stávající (mnohdy provizorní dohody) vypovědět a najednou bylo po stávkovém nadšení. Ze zainteresovaných kruhů jsem zaslechl i příběhy, kdy jeden den bylo konání stávky oznámeno a zaměstnanci vyzváni k účasti na ní, aby vzápětí druhý den byla účast na ní zakázána pod trestem náhrady škody za neuskutečněné jízdy. Vskutku krásný český Kocourkov.
Co z toho plyne? Většina českých řidičů (čest výjimkám!) má skutečně „hvězdnou“ reprezentaci. Za ni by ji měli řidiči nakopat do zadnice a ne jí posílat procento ze svého platu. Místo toho by si řidiči měli těch pár korun nechat a koupit si za to čokoládu nebo něco na uklidnění nervů. Ono jet někam autem sám anebo za sebou vézt desítky lidí je zatraceně velký rozdíl. Proto je-li Česko na tom tak dobře, že může utrácet za kdejaké blbosti, členství v různých pofiderních mezinárodních spolcích či ústavním činitelům pravidelně zvyšovat plat, mělo by v rozpočtu najít i dostatečné množství peněz na zvýšení platů řidičů. Neboť to jsou právě ti, kteří průměrnou mzdu nikdy neviděli. A nebo viděli, ale museli odjet ještě dalších 50 až 70 hodin přesčasů.
