Když umírají Rusové, je to normálka? Je suis Saint-Pétersbourg!
Druhý den po teroristickém útoku v Petrohradě je známa identita útočníka a není pochyb, že výbuch v petrohradském metru je součástí celosvětové kampaně džihádistů proti západní civilizaci. Přesto ten útok vnímáme, jako by to byla vnitřní záležitost Ruska.
Dávat si po teroristických útocích na profilovku nápis Je suis a jméno terče, oběti, je dnes v podstatě klišé. Ovšem když k nějakému teroristickému útoku dojde, když se džihádistům něco povede, tak k tomu klišé občas sáhne i autor tohoto textu. Je to takové nějaké — sice málo platné, ale aspoň něco — vyjádření solidarity, vyjádření skutečnosti, že ten džihádistický útok vnímáte i jako útok na sebe samého, na naši zemi. Protože džihádisté opravdu nerozlišují mezi Čechem, Francouzem či Belgičanem. Pro ně jsme prostě nevěřící psi, káfirové, kterým, pokud okamžitě nepřistoupí na islám, patří smrt.
S opravdovou nelibostí nyní musím zkonstatovat, že po útocích v Petrohradě — čtrnáct mrtvých, odstup od události ani ne čtyřicet osm hodin — žádná vlna levného klišé solidarity na sociálních sítích opravdu nenastala. Přestože institucionalizovaná média se snaží o teroru v Rusku referovat stejně rozsáhle, analyticky a kontextuálně, jako referují o útocích ve Francii.
A snímky nafocené a videa natočená mobily ukazují stejnou hrůzu, jako vidíme na záběrech z Nice nebo Bataclanu. Přesto to u nás opravdu nikoho nebere a na profilovce napsáno „Je suis Saint-Pétersbourg!“ jsem neviděl opravdu u nikoho. Jako bychom stále nechápali, že i ten nesympatický Putin k nám má mnohem blíž než ti rovněž nesympatičtí džihádisté.
Politika Ruska — tedy Putinova politika — je v mnoha oblastech zcela nepřijatelná a zavrženíhodná, hashtagy #Krym a #Doněck například. Přesto by pro naše holé přežití bylo asi dobré, kdybychom si naplno uvědomili: Pro Ahmada není nejmenšího rozdílu mezi katolickým Francouzem, ateistickým Čechem a pravoslavným Rusem. Jsme pro něj všichni cíl — a pokud my cíle nebudeme držet spolu, tak nás Ahmad se svými kamarády dostanou po jednom mnohem snáz. Takže minimálně na téma boje proti džihádu — válce proti nevěřícím — bychom se měli s Ruskem co nejtěsněji spojit a na chvíli zapomenout, že nám celá řada ruských činů opravdu nevoní.
Rus a jeho národní povaha, sny a zvyky jsou sice o kilometr vzdáleni naší představě liberálně demokratického občana, to je pravda. Ovšem Ahmad je nám svou kulturou vzdálen o několik tisíc kilometrů — a nedá se s ním domluvit. Takže přestaňme se dívat na Rusko jako na vzdálenou cizinu a začněme je chápat jako zemi, jež má v podstatě také euroatlantickou identitu, jako zemi, která patří k našemu světu. Pojďme se naučit vnímat i ruské oběti džihádu tak, jako by byly jedněmi z nás. A proto: Je suis Saint-Pétersbourg!
