Nutná obrana aneb Jeden rozšířený mýtus o přiměřenosti
Letos máme, jak známo, volební rok. Na podzim nás čekají veledůležité volby do PS PČR. Strany a hnutí pilují své programy. Jedním z programových evergreenů je: Posílíme právo občanů se bránit zločincům, nyní nověji též islámským teroristům.
S právem na nutnou obranu přirozeně plně souhlasím, nicméně bych rád jako právník vyvrátil jeden mýtus, který v této oblasti dlouhodoběji panuje.
Rozšířený omyl: Mnoho lidí i politiků se mylně domnívá, že dle dnešního práva obrana musí být přiměřená útoku — respektive že může být maximálně stejně silná, ale nikdy silnější. To ovšem není pravda! Bohužel média a někteří politici tuto právní „pověru“ mnohdy zbytečně přiživují.
Důrazným hlasem konstatuji, že v ČR již nyní obrana z právního hlediska nemusí být přiměřená útoku. De facto to ani mnohdy nejde. „Pouze“ platí, že způsob obrany nesmí být zcela zjevně neúměrný rázu útoku.
Tedy nesmí se jednat o extrémní — slovy ÚS ČR „přehnaně silnější“ — obranné postupy, kdy například budete střílet z pistole na bezdomovkyni, která se vám snaží dát pohlavek či vás kopnout.
Možno se zeptat šikovnějšího studenta či studentky (abychom byli genderově korektní) třetího ročníku právnické fakulty, jenž se seznámil alespoň se základy trestního práva, a ten vám poví, že účinná obrana musí být ze své podstaty důraznější, aby skutečně mohla útok darebáka relevantně odvrátit.
Dodejme, že orgány činné v trestním řízení již dnes mj. dostatečně přihlížejí (tedy pakliže postupují správně) i ke stresu napadeného občana, jenž může být přepadením vyvolán.
Připomeňme si ve stručnosti několik judikátů našich soudů k tématu:
Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Podmínkou nutné obrany není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem.
Jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu, nebo pro jiné východisko (například přivolání policie, přivolání pomoci dalších osob).
Okolnost, že obránce přestal před útočníky utíkat, zůstal stát a začal se trvajícímu útoku bránit, nevylučuje možnost splnění všech podmínek nutné obrany.
Nutná obrana je přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákonem, tedy i zájem na ochraně majetku.
Skutečnost, že bránící se jednal při své obraně v afektu vzteku, ještě sama o sobě nevylučuje nutnou obranu ve smyslu ustanovení § 29 TrZ, pokud nutná obrana není zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku.
Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
Vzhledem k stoupající agresivitě části mladistvých si též připomeňme, že nutná obrana je jako okolnost vylučující protiprávnost použitelná i na jednání mladistvého.
Podtrženo a sečteno – pro populismus a unáhlené legislativní návrhy by zde nemělo být místa. Nepřilévejme zbytečně oleje do ohně!
Autor je právník a VŠ pedagog
