Jakého prezidenta zplodí současná vládní krize?
V naší historii můžeme pozorovat nemilou zákonitost: „Formát“ osobnosti prezidenta je přímo úměrný závažnosti epochální změny, která ho vygenerovala. Co bude plodem současné vládní krize?
Dobrý den!
Zajímal by mne Váš názor na současné dění v politice u nás, zejména na nadcházející prezidentské volby ve světle současných událostí.
J. Dvořák, Moravské Budějovice
Myslím, že spíš než můj názor by Vás měl zajímat názor prezidentských kandidátů. Na naší současné vládní krizi si mohli nanečisto vyzkoušet, co je čeká, když se do prezidentské funkce nakonec přece jenom dostanou, pakliže už to nevědí dávno (myslím, že ne, jinak by do toho nešli). A my občané se zase můžeme pokochat pohledem na jejich rozpačité tváře: jeden blekotá s tak neupřímným výrazem, že by mu člověk nevěřil ani dobrý den, druhý z ničeho nic obhajuje EET a třetí raději pošle jen písemné vyjádření, jež je sice rozumné, ale o pohotovosti reagovat v přímém přenosu to nic nevypovídá. Ostatní si jen čechrají peří.
Přitom právě tato „hra nanečisto“ by mohla být pro média velkou příležitostí si tyto ambiciózní osoby pořádně otestovat a už v předkole eliminovat v přímém přenosu ty, kdo na to opravdu nemají, a tím nám za pár měsíců usnadnit volbu. Média si je však v nelásce k Miloši Zemanovi namísto toho povětšině hýčkají, jako by se jejich případných rozpaků a slabin ani nechtěla dočkat. V naší historii vidíme nemilou zákonitost: „formát“ osobnosti prezidenta je přímo úměrný závažnosti epochální změny, která ho vygenerovala. Když se na závěr první světové války bortila Rakousko-uherská říše, dostal se u nás k moci
T. G. Masaryk, na nějž byl za předchozího režimu vydán zatykač (1915) a hrozil mu trest smrti, muž vyhraněných názorů, stál u zrodu legií a byl ochoten jít proti proudu až k sebezničení (hilsneriáda, boj o Rukopisy), s velkým mezinárodním kreditem (vazby na USA). Proti tomu jeho následovník byl „takovej šantala“, jak mi kdysi „mimo záznam“ řekla Lidunka Vočadlová, jež ho jako dívka znala a jejíž manžel Otakar Vočadlo kamarádil s Karlem Čapkem. Možná mu trochu křivdila, neboť málokomu dějiny navařily takovou kaši jako právě jemu. Přesto na tom něco bude, stačí si pustit jeho mekotavé projevy.
Budování nové Evropy po druhé světové válce už v našich končinách probíhalo pod taktovkou sovětského politbyra, což znemožnilo zemím střední a východní Evropy přirozený průchod dějinnými epochami. Zato pád komunismu opět vygeneroval mimořádnou osobnost s charismatem a mezinárodní reputací, o jaké se nikomu předtím ani potom nesnilo. Mimochodem – každý jen trochu viditelnější prezident musel být nejprve vězněn, nebo alespoň pronásledován: nejen Václav Havel, ale i Gustáv Husák, než se stal prezidentem, seděl v komunistickém žaláři bezmála deset let. V dobách politického bezčasí se takoví sotva najdou. A neplatí to jen u nás, i v Británii umožnila teprve valící se válečná katastrofa výměnu mentálně obleněného premiéra Chamberlaina za politického velikána Churchilla.
Otázka je, co si vlastně přát: pořádného prezidenta, vykovaného politickými zvraty, anebo „klid na práci“ s nějakým ouřadou? Každopádně – když už se něco semele, je to příležitost po nějaké osobnosti se porozhlédnout. V tom by nám šťouravá média mohla teď významně pomoci.
