Nejvyšší soud se v Rathově kauze zpronevěřil svému poslání
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který vyloučil z důkazů v kauze Davida Ratha a dalších obviněných v korupční kauze při zadávání veřejných zakázek odposlechy. Celý případ by se tak zřejmě zhroutil, protože je postaven právě na odposleších.
NS problém řešil na základě stížnosti, již podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO). Podle soudu při rozkrývání typu trestné činnosti, z níž je Rath obžalován, těžko připadá v úvahu něco jiného než odposlechy. Rathova obhajoba neúspěšně požadovala, aby se Nejvyšší soud obrátil na ústavní soudce s návrhem na přezkoumání právní úpravy stížnosti pro porušení zákona, jenže ten návrhu nevyhověl s tím, že sporná ustanovení už v minulosti Ústavní soud řešil, část jich zrušil, zbytek je v souladu s ústavou.
Jenomže tak jednoduché to není. Stížnost může podat ministr jak ve prospěch, tak v neprospěch obžalovaného. Ten druhý případ je reliktem z dob komunismu a byl zaveden v roce 1950 proto, aby totalitní moc přes Nejvyšší soud mohla korigovat rozhodnutí nižších soudů, a proto měl být tento institut již dávno zrušen. Přestože výrok je v Rathově případě pouze akademický, má praktické důsledky, protože odposlechy tvoří významnou, ne-li rozhodující část důkazů. Rath se tak dostal do kleští. Ústavní soud už totiž v minulosti konstatoval, že odposlechy nařídil místně nepříslušný Okresní soud v Ústí nad Labem, takže jsou nezákonné, zároveň ale konstatoval, že v jeho případě to platí teprve do budoucna. Zatímco rozhodnutí NS zavádějící benevolentnější standard odůvodnění příkazů k odposlechům a sledování na něj dopadne retroaktivně.
Sporné je i to, jakým způsobem byly odposlechy zdůvodněny. V prvotních soudních příkazech zcela absentují skutečnosti zakládající důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Celá žádost obsahuje pouhý odkaz na trestní oznámení v podstatě anonymní s mizivou věrohodností ve spojení s veřejně dostupnými informacemi, jež nijak nenasvědčují páchání trestné činnosti, ani nikterak blíže nespecifikované „operativní poznatky osoby ze zájmového prostředí“, jež nejsou vůbec procesně zachyceny.
Navíc v podaných návrzích státního zástupce i soudních příkazech není uvedeno jakékoli zhodnocení zajištěných veřejně dostupných dokumentů, tedy zda nasvědčují trestné činnosti — například nepřiměřeně vysoké nabídkové ceny, nápadné shody mezi podanými nabídkami, které nelze vysvětlit jinak než dohodou uchazečů. Není ani zřejmé, zda tyto podklady měl soud vůbec k dispozici. V příkazech obecně schází jakýkoli odkaz na konkrétní důkazy, tedy z čeho je důvodné podezření dovozováno. Celé nařízení odposlechů tak stálo pouze na anonymním udání, jež sepsal na Nejvyšším státním zastupitelství bývalý policista Libor Gregor a jehož okolnosti nebyly zatím ani u hlavního líčení upokojivě vysvětleny.
Nejvyšší soud se rovněž nevypořádal se svou dosavadní judikaturou, z níž vycházel i Vrchní soud. Pokud měl dotyčný senát jiný názor, měl svolat takzvaný rozšířený senát, jenž by stanovisko sjednotil. Na jedné straně tak zde existuje část soudců NS, kteří nahlížejí na odposlechy silně restriktivně, na druhé straně soudci, již je naopak posuzují benevolentně. To může způsobit zmatek v dalších řízeních, nejenom těch, která se týkají aktuální kauzy. Ostatně se NS nepáral ani s odůvodněním svého rozhodnutí. Z 90 % převzal Pelikánovu argumentaci, jež pro změnu vycházela z pera státních zástupců, kteří pochopitelně nemají zájem, aby jim někdo příliš koukal pod pokličku.
Rozhodnutí o Rathovi bude mít bohužel pro právní vymezení povolování odposlechů devastující účinek. Odposlechy, jež by měly být ze zákona až tím nejkrajnějším opatřením, jak obstarat důkazy, jsou povolovány jak na běžícím pásu. Rozhodnutí NS mají za určitých podmínek precedenční charakter; a tak schválením nezákonného postupu tím nepřímo NS vyzval k porušování procesních práv jednotlivců v zájmu urychlení či usnadnění řízení. Tím se soudci Nejvyššího soudu zpronevěřili svému poslání, jímž bezpochyby je i ochrana elementárních zásad spravedlivého procesu. A to se již netýká samotného Ratha, ale kohokoli z nás.
Autor je redaktorem webu Česká justice
