Národní domobrana má díky akční hrdince Liskové jasno ohledně ženské módy
Národní domobrana dovede potěšit. Nejen že nás chrání před podezřelými elementy, ale současně i pozitivně působí v oblasti vlastivědy. Ze své dovolené nyní poslala obrázek v národním kroji paní někdejší honorární konzulka Doněcké lidové republiky Nela Lisková.
Tak teď víme, jaké šátky jsou košer, pardon, in Ordnung, vlastně ne, vlastenecké. Je skutečně genderově až dojemné, že se paní Nela Lisková tak ujala tradiční ženské role a věnuje se otázkám oblečení. Její šátek je opravdu fascinující a občané této země se rozhodně nemohou dočkat, až české ženy s touto věcí na hlavě vyrazí do ulic. Tak zasadíme islámským zvykům v oblékání zdrcující úder a celá země prokoukne.
Pokud jde o politiku, je v tom paní Lisková poněkud slabší. Jako jedna ze tří vůdčích postav Národní domobrany jistě tvoří rozkošný estetický prvek, ale pokud jde o logiku, má ještě co dohánět. Můžeme mít jisté podezření, že není zcela jasné, jakou domovinu má s ostatními národovůdci na mysli. S největší pravděpodobností asi Doněcko nebo Rusko, jak by svědčilo její angažmá v konzulátu, který prý nebyl žádný konzulát, ale „zapsaný spolek Zastupitelské centrum Doněcké lidové republiky“.
Brouzdat se svítilnou a batůžkem po lesích a hlásit orgánům takzvané podezřelé osoby je jistě zábavná kratochvíle, jež doplňuje podporu pronikání cizích vojáků na území suverénní země a podporu separatistů a také obviňování české vlády z podpory fašistů. Co na tom, že fašisty spíše připomínají separatističtí předáci.
Je to dost komická záležitost a musí to být lidé zvláštního ražení, když jsou schopni tohoto podvojného myšlení. Jestli jsou jenom hloupí, nebo navedení, nebo obojí, by stálo za další úvahu. (Nebo vlastně ani nestálo.)
V každém případě ať si paní Lisková nosí na hlavě třeba mitru, jako to dělala jedna středověká abatyše, ale mohla by někdy věnovat část svého času procvičování toho, co je v hlavě uvnitř. Samozřejmě pokud takovou činnost považuje za důležitou. U bojovníků za národ je to asi marná výzva, přesto jsme vděčni za to, že nám aspoň dodávají různé komické kulturní vložky, a doufáme, že konstatování na stránkách domobrany, že její domobranci „zatím“ nemohou nosit zbraň — pokud nemají oprávnění nosit ji jako soukromé osoby —, zůstane stále platné.
Pokud by náhodou v zemi, která je pro ně ve skutečnosti cizí, tedy v České republice, nenašli patřičný ohlas, mohli by požádat o občanství Doněcké lidové republiky. Pokud nebude vadit, že ji nikdo na světě neuznává. Taková drobnost ale nemůže skutečné osobnosti přece zlomit.
Takže „Na stráž“ a doufejme, že domobranci při svém toulání po lesích najdou nějaké houby, a pokud se budou vyskytovat v ulicích, mohli by mezitím třeba sbírat odpadky nebo výkaly od psů, aby se do dějin tohoto národa zapsali nějakou užitečnou činností. Paní Lisková by mohla péct cukroví v národních barvách, nějaké to potravinové barvivo si jistě snadno opatří. Vždycky se najde někdo, kdo produkty domobrany zbaští.
