Proti proudu: Není vhodnější odborná kontrola před právním kutilstvím stěžovatelů a kverulantů?
Možná jste také zachytili informaci pro mnohé až alarmující – Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), lidově také nazývaný antimonopolní úřad, se prý nyní „raduje“ ze značného úbytku podnětů ohledně podezřelých veřejných zakázek.
Zmíněný pokles je přičítán, a asi logicky správně, skutečnosti, že za každý podnět musí oznamovatel ze zákona zaplatit deset tisíc korun. Což je novinka, která platí necelý rok. Na pokles poukázaly některé neziskové protikorupční organizace.
Občan si na koupališti řekne anebo do žhavé letní internetové diskuse i napíše: To je mi ale pěkný pořádek. Nějaký vykutálený úřad si zavede poplatek a hodní odpovědní lidé mu pak nemohou ani zasílat podněty? Víte, kolik se toho ukradne v rámci veřejných zakázek? Za tohle jsme cinkali klíči v devětaosmdesátém?
Možná si teď zahraji na pomyslného belzebubova advokáta a zamyslím se nad věcí třeba z méně obvyklého úhlu pohledu.
Nejprve je zapotřebí zmínit, že zákony neschvaluje žádný správní úřad, ale demokraticky zvolená Poslanecká sněmovna – koho jsme si tam zvolili, ten tam prostě je. Tudíž je nesmyslný populismus vinit úředníky z toho, že by si sami sobě chtěli ulehčovat práci.
Ale k jádru pudla. Neplatí i zde legendární less is more? Neleží pravda spíše v racionálních vodách – tedy, že citovaný správní desetitisícový poplatek zabránil všelijakým obstrukčním, zbytečným či zlomyslným podnětům?
Ano, moje glosa zde cílí nejen na věčné stěžovatele, ale i na lidi, kteří to třeba myslí dobře, jenže v právu veřejných zakázek jako složité právní (či spíše meta-právní) disciplíně se prostě neorientují, a to dokonce ani v pomyslném homeopatickém množství. Nemluvím jen od stolu, přes pět let jsem zasedal v rozkladové komisi ÚOHS, takže vím, o jak odborně složitou materii se tam jedná.
Pokud chceme řídit stát jako firmu – velká část voličů si to, alespoň dle předvolebních výzkumů, patrně přeje –, neměli bychom se radovat, že úřad placený z našich daní se bude moci pořádně věnovat opravdovým podnětům, a ne zbytečně tříštit síly nad stovkami obstrukčních a nadbytečných podání?
Ale šel bych ve svých úvahách – plně si uvědomuji, že jdou proti proudu a v diskusi mi nejeden „chytrák“ vynadá do korupčníků, anebo alespoň do vypasených „právníků“ – ještě dále.
Asi jste slyšeli o registru smluv – alias Nejkrásnějším zákonu. Údajně nám ušetří až desítky miliard korun. Vyvstává zde však důležitá právně filozofická otázka: Proč má být preferována de facto laická kontrola veřejnosti – „všechny smlouvy všem“ – oproti kontrole formalizovanější, a zejména ze zákona prováděné odbornými subjekty? Jaká je vlastně šance, že například invalidní důchodce-aktivista z Mostu na svém notebooku smysluplně odhalí finanční čachry s veřejnými penězi, na něž nepřišli proškolení a zkušení policisté, státní zástupci, NKÚ, ÚOHS, ministerské kontroly, interní ani externí auditoři etc.?
Kde se bere stále populárnější víra v to, že laická kontrola nalezne a pomůže relevantně vyřešit problémy, které profesionální kontrolní mechanismy nejsou schopny odhalit a následně řešit?
Otázka nabývá na významu zejména v kontextu toho, že všude jinde ve veřejné správě převažuje snaha o maximální odbornost.
Autor je právník a publicista
