Vladimír Pikora: Estébák jako vizitka schopného člověka. Udavačství má být zase vstupenka do lepší společnosti?
Kamarád mi nedávno k narozeninám věnoval vtipně upravenou obálku časopisu Reflex. Kdysi tatáž obálka skutečně vyšla, ale v hlavní roli s prezidentem Zemanem. Tentokrát jsem na obálce byl místo Zemana já. Možná si na ten obrázek pamatujete: Zeman v obležení dvou lepých polonahých dívek s věncem buřtů kolem krku.
Koláž mne upřímně pobavila. I zveřejnil jsem ji na Facebooku, aby se zasmáli i jiní. No – nedopadlo to zrovna tak, jak jsem čekal. Nejspíš byl někdo z mých facebookových „přátel“ natolik pohoršen tím, že jsou na plakátu vidět dámská prsa, že to Facebooku nahlásil. I byl jsem náležitě a podle pravidel potrestán, tedy načas zablokován. Můžu jen sám sobě opakovat: Jsem já to ale trouba, že mě to předem nenapadlo! Vždyť co by člověk nechtěl v zemi bonzáků a estébáků? To mě přece mohlo a mělo napadnout, že nahota (které jsou a po staletí byly plné kostely) dnes někomu vadila do té míry, že na mě musel bonzovat.
A víte co? Je to vlastně docela symbolické. Krásně to vystihuje dnešní rozpoložení společnosti.
Když totiž tak pozoruji českou společnost, vidím v posledních letech ohromný posun. Vzpomínáte si, jak po roce 1989 nastal hon na komunisty a estébáky, což se dodnes zrcadlí například v tom, že i na mnoho nepodstatných funkcí potřebujete lustrační osvědčení? Dnes je to přesně obráceně. Pomalu, ale jistě jako by se členství v KSČ a spolupráce s StB stávaly vstupenkou do lepší společnosti.
Podle mého soudu boj s komunisty z devadesátých let byl a dosud je tak trochu předimenzovaný boj s větrnými mlýny. Ostatně z dvanácti předsedů vlád, jež jsme od revoluce měli, bylo pět bývalých komunistů. Nesmíme zapomínat, že jich před Listopadem bylo 1,5 miliónu. Už jen ten počet dokazuje, že mnozí byli ve straně jen symbolicky a do počtu. Jistě to není něčím, čím by se měli chlubit, ale doba prostě byla taková. Ovšem situace těch, kteří přímo pracovali pro StB nebo s ní spolupracovali, je podle mě diametrálně jiná. StB byla mnohem vyšší „level“. Straník byl jen ovcí, kolečkem ve velkém soukolí. Estébák byl člověk, jenž donášel, škodil a aktivně podporoval diktaturu. Tohle (snad až na zářné výjimky) nelze omluvit tím, že člověk donášel „jen tak symbolicky“.
Nyní však přichází čas relativizace. Příliš často slyšíme, že ten či onen nebyl špatným člověkem, že byl „jen obětí režimu“. Že byl „jen takový poloviční“ estébák. Že jím byl „jen proto, aby měl lepší práci nebo byt“… Jinými slovy, že ten a onen se nechal korumpovat a byl ochoten aktivně podporovat zlo.
Pokud na takový relativismus přistoupíme, už je to jen krůček od podobného obhajování nacistů a esesáků. Možná se bude říkat: „On měl Židy vlastně rád, měl ale taky rád mašinky, a když s nimi chtěl za války jako strojvůdce jezdit a nejít na frontu, musel s nimi jezdit do Osvětimi. Nikoho ale nikdy nezabil. To jiní!“
Zdá se vám to přitažené za vlasy? Nechutné? Tak si tedy nalijme čistého vína: Právě díky takovým lidem, kteří se „jen chtěli mít trochu líp, ale sami nikomu neublížili“, všechny zrůdné režimy fungovaly.
Abychom si rozuměli: Já tyto relativisty, kteří spolupráci s StB zlehčují, chápu. V Česku má snad každý máslo na hlavě. Práskání a kolaborace se dědí z generace na generaci od Rakouska přes gestapo až po StB a KGB. Společnost je k tomu tolerantní. Objevují se názory: „Hlavně nikoho nesuď, nevíš, kdy ho budeš potřebovat!“ Nebo: „Raději na některé věci neměj názor!“ A opět platí: „Drž hubu a krok!“ A velká část lidí se tím opravdu znovu řídí. A vyplácí se jim to. Ale když chápu příčiny, neznamená to ještě, že je schvaluju.
Někteří lidé mi říkají, že kdybych byl jen o pár let starší, taky bych prý byl komunista a estébák. Tváří se, že nebyla jiná cesta: Buď StB, nebo aspoň KSČ, nebo emigrace, nebo disident. Řada lidí mi tvrdí, že na disidentství neměli odvahu, na emigraci se necítili kvůli rodičům, a tak volili StB jako nejmenší zlo. Vlastně jim ani nemohu oponovat, když mi podsouvají, že bych skončil stejně, protože nelze oponovat něčemu, co není, co je jen domněnkou. Těžko se mi představuje, že bych byl „neaktivní komunista do počtu“. Ale nebudu se hádat. O čem se však hádat budu: Opravdu silně pochybuji, že bych se ohnul až tak, že bych byl estébák. Anebo ještě jinak: Jsem si jist, že kdybych hypoteticky v mladické nerozvážnosti kývl StB, protože bych byl indoktrinovaný a poblázněný ideologií až hrůza, dneska bych byl někde zašitý, kál se a moc na sebe neupozorňoval.
Jenomže já dnes najednou v médiích, jež platím ze svých daní, vidím komunisty a estébáky, kteří se v některých případech téměř hrdě (!) hlásí k minulosti. Doby, kdy se lidé soudili o falešné nařčení, že byli konfidenty, jsou pryč. Dnes se ke spolupráci s StB přiznají veřejně. A jiní lidé jim ještě zatleskají, protože to berou jako důkaz, že byli schopní. Mají pro to dokonce pádný argument: „Do tajné služby přece nikde na světě neberou neschopné hlupce!“
Nezapomínejme ale, že platí: „Jednou agent, navždy agent.“ Litviněnko by mohl vyprávět. Lidé, kteří prošli StB nebo KGB, jsou stále propojeni pro většinovou společnost neviditelnou pupečníkovou šňůrou.
Zdá se mi, že dnes už znovu zoufale potřebujeme lidi ochotné jít proti zlu, i když za to zaplatí určitou cenu. Nezapomínejme, že estébáci byli po roce 1989 mnohem bohatší než většina lidí. Měli osobní zkušenost se Západem. Byli proto připraveni začít podnikat. A tehdy k tomu stačilo málo. Stačilo například vědět, co to je billboard — a peníze se jen sypaly. Byli to schopní lidé, takže rychle ekonomicky ovládli zemi. Tudíž dnes, s odstupem doby, jít proti estébákům znamená jít proti velmi bohatým a vlivným lidem. To se zjevně nemůže materiálně vyplatit. To může člověk dělat jen z přesvědčení.
Mnoho lidí má tedy najednou stejnou výmluvu jako kdysi: Raději budou s bývalými estébáky spolupracovat. Přece nepůjdu proti dnešním bohatým a vlivným.
Možná jsem naivní. Ale věřím, že doba se znovu změní. A že lidé, kteří dnes spolupracují s bývalými estébáky a tvrdí, jak jim jejich minulost nevadí, toho zase jednou budou litovat.
Došlo to tak daleko, že nás už média informují, že se významného jubilea dožil poslední předrevoluční generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš. Ten zase veřejnosti prostřednictvím médií sděluje, že za svůj největší životní úspěch považuje vybudování socialismu v Československu. A že za socialismu byli lidé svobodnější než dnes.
To si vážně platím ze svých daní? Jak nás může bývalý „diktátor“ poučovat o svobodě? A není to ojedinělý případ. Do kin má vstoupit dokument o Jakešovi a já jen doufám, že ho zase skrze nějaké dotace nefinancuju ze svých daní. A množí se články o tom, co všechno bylo před rokem 1989 skvělé. S nostalgií se vzpomíná na rekreace ROH a dovolené v NDR. A pořád víc a víc se relativizuje. Těžko se dnes dětem vysvětluje, proč se před Listopadem nejezdilo k moři do Řecka a jak si lidé půjčovali kazety s rockovou hudbou a nekupovali je v obchodě. Svoboda najednou pro nikoho nic neznamená.
Někdy si říkám, že není daleko chvíle, kdy pohřeb Jakeše bude přenášet televize a tvrdit, že to byl velký státník. Že si pletl bojlery a brojlery a stál jako kůl v plotě, televize decentně pomine.
Bohužel to je celoevropský trend. Evropa jde doleva a opouští svobodu na všech frontách. Kdo je proti, je zpátečník, starý a nevzdělaný. Jak houby po dešti pak vznikají studie, které ukazují, že kdyby byli Britové vzdělanější a mladší, brexit by nikdy neprošel. Nenapadne náhodou nějakou chytrou hlavu zbavit důchodce svéprávnosti a bez nich referendum zopakovat, aby dopadlo „správně“ podle současných doktrín?
Mám moc neblahý dojem, že si sami dobrovolně dláždíme cestu k tomu, aby po říjnových volbách nikdo neprotestoval, až se bude uvažovat o spojené vládě estébáků a komunistů.
Autor je hlavním ekonomem analytického domu Next Finance
