Služební zákon: Chce státní správa skutečně nalákat do svých řad kvalitní lidi?
Patrně jste, i když nepracujete na úřadech, slyšeli o tzv. služebním zákoně. Což je lidovější označení zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě. Jde de facto o pomyslnou bibli každého státního úředníka (pozor, úředníků z radnic a krajských úřadů se netýká, ti mají vlastní speciální zákon). Čtenáři s lepší pamětí si asi vzpomenou, že nás „Brusel“ dlouhá léta kritizoval za jeho reálnou neexistenci. Mnoho let jsme sice měli zákon, avšak pouze platný, nikoliv účinný. To se od 1. 1. 2015 zlepšilo a bruselské volání po plnohodnotném služebním zákonu se naplnilo i v (někdy rebelujícím) Česku.
Zákon o státní službě je pro kvalitní fungování moderního státu sice klíčový, nikoli ovšem samospasný. Není to prostě všelék, i když mnozí politici nám s oblibou tvrdili opak. Notabene i Řecko, Bulharsko nebo Rumunsko mají své služební zákony. A kvalita státní správy tam – řečeno gentlemansky – vykazuje také nedostatky. A to hovořím nyní jen o státech z naší EU-rodiny.
Ale abych zde jen obecně nemudroval, rád bych jako specialista na správní právo kriticky poukázal na jeden konkrétní opomíjený detail z tohoto zákona. Jak známo, belzebub se zpravidla skrývá v detailech.
Jedním z hlavních významů služebních zákonů (všude na světě) je přilákat a následně udržet ve veřejné správě kvalitní a pracovité odborníky. Ostatně i v rámci přijímání českého služebního zákona tato slova opakovaně padala. Cíl je to určitě legitimní, vždyť kdo rozumný by chtěl úřady plné hlupáků.
Úředníky je zapotřebí motivovat, to je stejné jako ve firmách.
Nicméně pak nerozumím ustanovení zmíněného „služebáku“ upravujícímu zkušební dobu. Dle zákoníku práce máme zkušební dobu maximálně tři měsíce – nepovinně. Zaměstnanec a zaměstnavatel se v ní mohou vzájemně otestovat, což je určitě rozumné.
Služební zákon zakotvuje „zkušebku“ v délce šesti měsíců – povinně. To mi v roce 2017 přijde jako zbytečně dlouhá doba. A teď přijde další velká nelogičnost – i když nový zaměstnanec složí tzv. úřednickou zkoušku (například po dvou nebo třech měsících), zkušební doba ze zákona plyne dál, a musí si ji tedy „odkroutit“ celou — šestiměsíční. Navíc pokud je zaměstnanec v rámci zkušebky nemocen či má jinou překážku práce, tak se o ni doba samozřejmě prodlužuje.
I kdyby jeho nadřízení s ním byli sebevíce spokojeni, zkušební doba trvá celých dlouhých šest měsíců. Problém mj. spočívá v tom, že po dobu citovaných šesti měsíců úředník dle ustálené aplikační praxe nepobírá tzv. osobní ohodnocení, tedy motivační část platu, pobírá pouze a jen základní tabulkovou mzdu. Kde je pak relevantní motivace zaměstnanců? A slovy klasiků, o peníze jde až v první řadě – i úředníci platí hypotéky nebo nájmy, šetří na auta, nové vybavení domácností či podporují děti na studiích.
Qui bono?
Ne zcela chápu, co tím zákonodárce vlastně myslel? Jak chce dynamicky reagovat na situaci na trhu práce v dnešní, digitální a hyperrychlé době s takto dlouhou a neflexibilní zkušební dobou? Možná si neuvědomil, že ve „zkušebce“ může pracovní poměr ukončit nejen zaměstnavatel, ale i zaměstnanec – zde tedy dynamičtější státní úředník.
Jak může pak stát opravdu lákat šikovné a pracovité lidi?
Myslím, že zmíněná nesmyslně dlouhá zkušební doba, navíc rigidně pojatá, pokud ji nelze zkrátit při vynikajících výsledcích úředníky (včetně složení tzv. úřednické zkoušky), je v 21. století kontraproduktivní.
A určitě nepomáhá k nalákání kvalitních odborníků do veřejné správy. Spíše odpovídá ideovému konceptu à la Rakousko-Uhersko — vyseďte si služební poměr, vážení zájemci.
Systém obsahující mj. dlouhé zkušební doby bez motivační součásti platu přitahuje z povahy věci spíše lidi toužící po klidu a bezpečí. Nepopírám, i takoví jsou ve státní správě potřeba, ale neměli by tvořit procento blízké stu.
Někteří politici a političky si možná sarkasticky v kuloárech říkají: Občané, jen počkejte, až bude v Česku nezaměstnanost 15–20 procent, to se pak vy (nebo vaše děti a vnoučata) do státní správy pohrnete! V této situaci, zaplaťpánbůh, však zatím nejsme, a to ani kdyby jeden z koaličních partnerů propustil polovinu lidí ze svých (pardon, aktuálně převedených do svěřenských fondů) firem.
