Projevy politiků (včetně Zemana) na Valném shromáždění OSN jsou k ničemu. Vůbec nic neřeší
Jako každý rok se do New Yorku slétnou na Valné shromáždění OSN prezidenti a premiéři mnoha zemí světa. Tam odrecitují své krátké projevy, ve kterých se většinou opakují a… A neděje se nic. Nemá to vůbec žádný vliv na to, co se děje. Války, konflikty a problémy pokračují dál.
Také český prezident Miloš Zeman i letos zopakoval, co si myslí o terorismu a migraci. V případě toho prvního problému, který je skutečně obrovský a ohrožuje svět, zopakoval to, co už na stejném místě říkal dvakrát předtím. Nejde ani tak o to, že by měl Zeman říkat něco jiného, ale o to, že půda OSN je již dlouho jen prestižní „žvanírna“.
Například o izraelsko-palestinském problému se v New Yorku na podzim hovoří každý rok již po několik desetiletí. Představitelé Státu Izrael nastíní své pohledy a zástupci Palestinců ty svoje. Svět si to vyslechne a k dohodě je pořád stejně daleko.
Přestože Organizace spojených národů si hraje na celosvětovou instituci, kde by se mělo něco vyřešit, většinou to pravda není.
O válce v Sýrii se nerozhodne na Valném shromáždění OSN. O případném míru v této zemi se musí domluvit velmoci a zúčastněné bojující strany někde jinde. Jenže v New Yorku se jedná a hovoří často bez některých účastníků různých konfliktů. Je to logické, protože zvát zločince do lůna organizace, která má v popisu práce i zajišťování míru, by bylo výsměchem. S teroristy, jak často opakuje i Miloš Zeman, se přece nejedná.
Pokud ale nejsou skupiny jako afghánský Tálibán, Islámský stát či palestinské teroristické hnutí Hamás součástí komplexního řešení, tak se žádné řešení nerýsuje. Možností by bylo podobné nenávistné organizace vojensky i fyzicky definitivně zlikvidovat. Ani k tomu se ale zjevně zatím neschyluje.
S největším očekáváním byl v New Yorku letos sledován projev amerického prezidenta Donalda Trumpa, protože to bylo jeho první vystoupení na Valném shromáždění OSN. Trump byl poměrně působivý a adresný, ale svojí velkohubostí, která na tuto půdu odjakživa patří, také nikam nepokročí.
Americký prezident například varoval Severní Koreu, že „pokud bude ohrožovat Spojené státy a jejich spojence, nebudou mít USA jinou možnost, než ji zcela zničit“. Ne, že by k tomu Washington neměl dostatečné vojenské kapacity, ale ani sám Trump tomu ve skutečnosti nemůže věřit, protože takový postup by skončil podle všeho ohromnou katastrofou, zejména pokud jde o lidské oběti. Silná slova ještě neznamenají konkrétní silné činy. Možná se s KLDR bude opět vyjednávat, ale i u toho bude OSN pouze „přicmrndávat“.
O tom, že islamisté budou poraženi a že je Amerika zastaví, už kdysi hovořili jeho předchůdci Bill Clinton, George W. Bush i Barack Obama. Za posledních 20 let se ale v tomto směru situace nezlepšila. Naopak, je horší. Je to podobné jako v knize Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím“. Sny a realita se rozcházejí.
Pokud chtějí Spojené státy skutečně veřejně ukazovat na země, které radikály podporují, tak by měly začít u svých spojenců. Například u Saúdské Arábie, Pákistánu či Kataru. Jenže ani to neudělají.
Až letošní Valné shromáždění OSN skončí, rychle se na projevy světových státníků zapomene. Ale příští rok vše vypukne nanovo. Mezitím můžeme počítat, kolik lidí v různých konfliktech zemře a kolik z nich budou mít na svědomí vzpomínaní islamisté.
