Německá pravice se hlásí o slovo. Co čekat od liberálů z FDP a radikální AfD?
Víkendové parlamentní volby v Německu nepřinesly na první pohled moc překvapení. Kancléřkou nadále zůstane Angela Merkelová, otázkou ale je, kdo bude její CDU-CSU ve vládě doprovázet a jak taková vláda vůbec vznikne. Do jejího sestavování výrazně promluví liberální FDP, která se po krizi vrací do nejvyšších pater politiky. Naopak za každou cenu proti jakékoli vládě s Merkelovou bude logicky krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD).
Dvě nové síly v německém parlamentu s politickým životem našich sousedů bezesporu pohnou. Už jen proto, že to ve volbách dotáhly na třetí (AfD) a čtvrtou (FDP) pozici na pásce. Co vše od nich tedy můžeme čekat?
Comeback liberálů – rovnou do vlády?
Začneme u Svobodné demokratické strany – FDP. Ta ze spolkového sněmu vypadla poprvé ve své historii před čtyřmi lety, a to jednak kvůli příliš stereotypnímu programu, jednak kvůli jeho nedodržování a asi především pro korupční skandály. Novým šéfem liberálů byl po volebním fiasku zvolen vystudovaný politolog a filozof Christian Lindner, jemuž na začátku nebylo připisováno mnoho šancí na větší úspěch.
To vše ale bylo ještě před uprchlickou krizí. Během ní FDP platila (a stále platí) za protipól k vládní politice, který zároveň stále stojí dostatečně blízko středu politického spektra. Zkrátka ani „vítači“, ani „náckové“. Když k tomu přidáme moderní programové body, jakými je podpora start-upů či digitalizace, dostáváme stranu s potenciálem na sebevědomý návrat do parlamentních křesel. A k tomu taky došlo – FDP získala ve volbách přes 10 procent a chystá se v novém kabinetu plnit roli vyrovnávací síly, s níž si ji ostatně Němci spojovali vždy.
Kde přesně ideově stojí, je ale u FDP pro českého pozorovatele dost těžko definovatelné. Je stranou ekonomicky i lidsko-právně liberální – stojí si za nedotknutelností soukromého vlastnictví, ale i manželstvím homosexuálních párů. Je principiálně proevropská, v migrační otázce nicméně lehce protestní. A zvláště od nástupu předsedy Lindnera je na německé poměry nebývale nakloněna spolupráci s Ruskem. Tedy pro orientaci českého voliče jde o něco mezi ODS, TOP 09 a Piráty.
V prognózách se s liberály počítalo do dvou variant koalice – buď do žlutočerné s CDU-CSU, anebo do tzv. Jamajky s křesťanskými demokraty a Zelenými. Podle výsledku voleb přichází v úvahu spíše druhá možnost, která se jeví nakonec jako jediná možná koalice vůbec. Jenže i při jejím sestavování vyvstanou zásadní překážky. Zelení budou jako podmínku své účasti požadovat, aby byla FDP sociálnější (čti levicovější) a CDU s CSU liberálnější. Což je celkem sebevědomý vyjednávací požadavek.
Ať bude přesná podoba nové vlády a její agendy jakákoli, od FDP můžeme s jistotou čekat umírňování proimigračního přístupu Angely Merkelové. V jiných než zahraničních tématech se ale s kancléřkou liberálové spíše shodují, dá se tak čekat, že při vládnutí potížisty nebudou.
Přizpůsobí se AfD politice, nebo naopak?
Druhá – tentokrát skutečně zcela – nová strana spolkového sněmu se může těšit na ještě více mandátů než FDP. Alternativa pro Německo je celkem profláknuté jméno i v Čechách, a to mimo jiné proto, že jejím bavorským šéfem je rodák z Olomouce Petr Bystroň. Právě o AfD se mluvilo a psalo před volbami kromě Angely Merkelové asi nejvíc. Poprvé od třicátých let minulého století totiž v německém parlamentu zasedne radikálně pravicové uskupení.
Jaký efekt to bude mít na německou a evropskou politiku, se dá odhadnout. Německý veřejný život a média se mohou přizpůsobit AfD a začít její ostré názory přijímat jako legitimní – to se spíše nestane. AfD se může zase přizpůsobit politickému životu a svou rétoriku zmírnit – k tomu zřejmě rovněž nedojde. Jestli si může Evropa vzít z úspěchu AfD nějaké poučení, pak takové, že protestní strany se stávají každodenní součástí veřejného dění a musí se s nimi počítat, ne předstírat, že neexistují (nebo by neměly).
Jen pro úplnost: AfD získala ve volbách 13 procent hlasů, v zemích bývalé NDR dokonce 21 procent. Mezi některými skupinami obyvatel (např. nezaměstnaní) byla druhou nejsilnější. Levicově laděný britský deník Guardian již před volbami psal, že je třeba se s protestními stranami srovnat jako s novou součástí politické scény. Takový přístup je zdravý zejména s ohledem na budoucí roky – donutí totiž v důsledku tradiční strany, aby ukázaly, že umí být lepší.
