Samostatné Katalánsko? Proč ne, v Evropě vznikly za posledních 30 let na dvě desítky nových států
Vypadá to na neřešitelnou situaci: Španělská vláda v Madridu podle ústavy oprávněně argumentuje tím, že vyhlášení samostatného Katalánska je ilegální. Autonomní vláda v Barceloně ale oprávněně tvrdí, že situace od vzniku ústavy se ve společnosti změnila a že podle práva na sebeurčení Katalánci chtějí nezávislost. Dohoda se zdá být nemožná, a proto vidíme scény, kdy španělská policie mlátí neozbrojené katalánské voliče a vyšetřuje či zatýká místní představitele. Tato cesta ale povede pouze k dalšímu násilí a chaosu. Přitom Evropa za poslední desetiletí zažila vznik téměř dvaceti nových států.
Zásadní otázkou dnes už proto ani není to, zda Katalánsko vyhlásí nezávislost, protože podle všeho se tak stane. Uvidíme, zda za několik dnů či později. Otázkou je, jak bude možný rozpad Španělska probíhat.
Máme tady nehezké scénáře, jaké jsme viděli v Jugoslávii, kde zemřely v 90. letech při několika brutálních válkách statisíce lidí. Země se přesto rozdělila. Napětí sice na některých místech přetrvává, ale k dalším konfliktům se už podle všeho neschyluje.
Pak jsou zde příklady poklidného spojení či sametového rozpadu, jakými byl vznik sjednoceného Německa na podzim 1990, nebo rozvod Čechů a Slováků poslední den roku 1992. To bylo zřejmě jedno z vůbec nejklidnějších a nejpříkladnějších rozdělení státu v historii. Něco takového ve Španělsku neočekávejme.
Podle všeho ale neuvidíme ani model Jugoslávie. Ta se rozpadla hodně divoce a krvavě. Na jejím hrobě ale vyrostly samostatné Srbsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Černá Hora a v roce 2008 pak i Kosovo. Posledně jmenovaný stát některé země pořád neuznávají, například právě Španělsko, která se už dlouhodobě obává rozdělení. Španělsko je přes současnou zásadní ústavní krizi ale demokratickou zemí a nedá se očekávat „jugoslávský scénář“. I když v těchto věcech bývají prognózy hodně ošidné.
Po rozpadu Sovětského svazu pak vzniklo samostatné Rusko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Bělorusko, Ukrajina a Moldavsko. A je otázkou, zda máme k starému kontinentu počítat i státy na pomezí Evropy a Asie, jako jsou Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V těchto zemích jsme při vzniku nezávislosti viděli mnoho krvavých scén, ale nakonec z toho nevznikla válka s Moskvou. To přišlo až později.
Evropa má tedy velké zkušenosti se vznikem nových států z posledních desetiletí. Dokonce má v tomto směru daleko více zkušeností, než ostatní části světa. Neměla by být proto tolik překvapena kauzou Katalánsko.
Bylo jen otázkou času, kdy k podobnému vývoji ve Španělsku dojde. Proč se všichni tváří, že je to nějaká novinka, je vlastně záhadou.
Nezávislé Katalánsko vznikne. Zda pak bude uznáno či nikoli, nehraje zatím podstatnou roli. Evropa naopak musí být na proces dalšího štěpení lépe připravena. Podobný vývoj můžeme v budoucnosti očekávat ve Skotsku, Baskicku i jinde. Nejdůležitější je, aby to probíhalo za důstojných podmínek a mírovou cestou. To, co zatím předvedla španělská vláda, je ale výsměchem demokracie.
