Vladimír Pikora: Optimista z povinnosti. Centrální bankéři nesmějí být skeptičtí
V článku Zítra bude hustě sněžit (Reflex 37) napsal viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, že ekonom Pikora předpovídá příchod krize dlouhodobě a systematicky, aby se při jejím příchodu náhodou nespálil. A že by raději měl poradit s problémy České exportní banky, v jejíž dozorčí radě zasedá, místo hraběcích rad centrální bance. Vladimír Pikora reaguje.
Přesvědčovat přesvědčeného je ztráta času. A kolega Mojmír Hampl přesvědčeným musí být – z principu. Žádný centrální bankéř totiž nemůže slyšet rád, že to budou právě centrální banky, které přivolají příští krizi.
Představte si, že by centrální banka najednou prohlásila třeba něco typu: „Banky jsou v mizerném stavu, blíží se propad, jaký tu ještě nebyl.“ No co by se asi stalo? Veřejnost by pochopitelně vzala všechny banky útokem a začala vybírat peníze. Takže by se do problémů dostaly během pár hodin i banky zdravé. Tudíž centrální bankéři mají cosi jako „v popisu práce“ veřejnost uklidňovat.
Naštěstí ale centrální bankéř nejsem, a tak si mohu dovolit říct, co si upřímně myslím. A co si myslím? Že i kolega Hampl musí mít drobné pochybnosti. Znám totiž jeho názory a vím, že je inteligentní. Jakékoliv pochybnosti ale spolkne a coby kovaný centrální bankéř plní svou práci: mluví pozitivně.
Vážně nemůžeme brát ani zmínku o mém členství v dozorčí radě. Jinak bychom totiž museli dojít k závěru, že vůbec neví, jaké jsou účely a pravomoci dozorčí rady – a tomu sotva mohu věřit. A úplně jasné je, že prostě musí vědět o existenci bankovního tajemství – a že je pochopitelně neporuším, byť mě k tomu nepřímo vyzývá.
To, že Mojmír Hampl cítil potřebu na můj text o blížící se krizi reagovat, si vysvětluji tak, že článek byl nejspíš dobrý, když vyvolal takové emoce. Panu kolegovi přeji vše dobré a hodně optimismu, protože koneckonců krize není nic tak strašného – naopak je možno chápat ji jako vítaný očistný proces. Vlastně by vše mohl brát spíš pozitivně – domnívám se totiž, že světová ekonomika očistnou krizi potřebuje jako sůl.
Chce-li někdo – třeba právě Hampl – vědět, co mě k tomu vede, odpovědi najde v mé knize Robot na konci tunelu (Pikora & Šichtařová); v ní vysvětluji, proč je krize nevyhnutelná, proč bude typově odlišná od „běžné“ krize, proč je (překvapivě) žádoucí, proč centrální banky ztratily nad ekonomikami svou moc i proč se jim to vůbec nemůže líbit.
