Německý soud uznal třetí pohlaví. Není to málo?
Neomarxismus, který následkem pocitů viny za holocaust už několik generací cloumá Německem, sklidil u našich sousedů další pěkný a povzbudivý úspěch. Bůh sice stvořil jen Adama a Evu, přesto německý Ústavní soud uznal úřední legálnost třetího pohlaví. A já se ptám: Není to málo?
Zdálo by se, že úřední uznání třetího pohlaví jako samostatné existenciální entity je jen neškodná úřednická blbost. Bohužel tomu tak není — je to blbost toxická, jež může zamořit společnost další relativizací přírodních zákonitostí. Proto s nevolí sleduji poslední vylomeninu německého Ústavního soudu, který oficializoval pokrytectví a neomarxistické „bourání předsudků“, což se ovšem změnilo na bourání přírodních zákonitostí.
V Německu platí od roku 2013 zákon upravující úřední registraci lidí s genetickými poruchami. Při narození dítěte lékař zapíše pohlaví buď mužské, nebo ženské, nebo kolonku nechá prázdnou, když je novorozenec hermafroditní. Nyní však německý Ústavní soud rozhodl, že se to musí změnit a že parlament musí připravit zákon, jenž umožní uvádět třetí pohlaví. Zákon, který zavede novou praxi, musí parlament přijmout do konce příštího roku. Má umožnit, aby lidé s genetickou poruchou pohlaví svou pohlavní identitu do úředních dokumentů mohli uvést „pozitivně“, nejen vynecháním kolonky jako dosud. Propříště se má zavést kromě termínů žena a muž také termín „inter“, „divers“ či jiné „pozitivní označení pohlaví“. Tak pravil německý Ústavní soud.
Od pánaboha či evoluce to tady na planetě dopadlo s obratlovci tak, že jsou — následkem mechanismů reprodukce, následkem mechanismu předávání DNA do další generace — rozděleni na dvě pohlaví. Na samice, jejichž genitálie vytvářejí vajíčka, a na samce, jejichž pohlavní žlázy produkují spermie.
A spojením vajíčka a spermie vzniká nový jedinec. Tak prostě funguje život na naší planetě a my s tím fakt nemůžeme nic dělat, i kdyby to bylo sebenekorektnější. Je pravda, že se rodí bytosti — nejen lidé, ale třeba i tygři nebo varani —mající genetickou poruchu a mají orgány obou pohlaví. Jde o genetickou poruchu, nemoc, jež (podobně jako rakovina) prostě žádné pozitivní označení nemá. A když vytvoříme myšlenkový konstrukt, který „pozitivnost“ třetího pohlaví zavede, je logika úplně v háji.
Když totiž přiznáme nějaké „pozitivní“ označování poruchy, okamžitě se dostáváme do zásadního vnitřního rozporu. Nesmíme použít slovo porucha, je negativní, takže vymyslíme pro hermafroditní lidi nějaký neutrální název. Lidi, kteří se narodili s mužskými i ženskými pohlavními ústrojími, nazývejme třeba hermové. A tímto okamžikem jsme v pasti diskriminace, protože do nové definice se nám nevejdou (a tím jsou diskriminovány) osoby, jež se díky genetické poruše narodily bez pohlavních orgánů. Dokud jsme hovořili o poruše, nechávali lékaři příslušnou kolonku nevyplněnou a vešly se do ní jak bytosti s genitáliemi obou pohlaví, tak bytosti bez genitálií. Takže nezbývá než zavést ještě další označení pro ty, kteří genitálie nemají.
Říkejme jim třeba androgyni. Čtvrté pohlaví. Momentem, kdy jsme takovou kategorii zavedli, však diskriminujeme další skupiny lidí, které dříve medicína označovala jako nemocné. Představme si třeba člověka s mužskými genitáliemi, jenž se cítí jako žena. Budeme mu říkat transchlap? Nebo člověka s ženskými genitáliemi, který se občas cítí jako muž a občas jako žena. Bude to měnič? Pokud ano, tak se nám vzápětí vynoří další a další skupiny nemocných a také budou chtít pozitivní označení a uznání jako další pohlaví, až se nakonec probereme z neomarxistického sna a zjistíme, že úředně evidujeme třicet šest možných pohlaví občanů, byť v realitě jsou to pořád jenom ženy, muži a nemocní.
Rituální tanec, jejž německý Ústavní soud předvedl, dále maže již dost rozmlžené hranice mezi tím, co je normální, a tím, co je chorobné. Přejmenováváním nešťastníkům s genetickými poruchami pohlaví nepomůžeme. Pojďme tedy jít jinou cestou než neomarxističtí Němci. Pojďme se k takto potrefeným spoluobčanům chovat s maximální úctou — vždyť nevíme, jestli naše vlastní dítě nebude mít podobnou poruchu. Ale nesnažme se tvářit, že ta porucha poruchou není, že je novou normou. Pojďme zůstat u standardních termínů žena, muž a nemocný. Svět se opravdu nezmění, ani když ouředně potvrdíme, že nemocní jsou vlastně zdraví.
