Tuzemské banky holí své klienty jako ovce. Když ale mají zvýšit úroky u vkladů, mají hromadu výmluv, proč to nejde
Růst české ekonomiky trhá rekordy a centrální bankéři již nahlas varují, že nastává čas zchladit pádící hospodářství vyššími úroky. V minulých týdnech Česká národní banka (ČNB) již tak dvakrát učinila a naznačila, že v následujících měsících bude v tomto trendu pokračovat. Guvernér ČNB Jiří Rusnok tento týden dokonce prohlásil, že do dvou let by se základní úroková sazba měla vyšplhat ke třem procentům a být zhruba procento nad úrovní inflace. Na dvojité zvýšení sazby z posledních týdnů už hbitě zareagovaly banky a zdražily úvěry a hypotéky. Ale pozor! O opačném růstu úroků u vkladů či na spořících účtech však zatím nechtějí ani slyšet.
Tuzemské banky tak bez uzardění pokračují ve své hrabivé politice, kterou tu bez většího protestu svých klientů provozují od dob svého zprivatizování. Tato politika se řídí několika pravidly. Zopakujme ty hlavní: Zdražuj nejvíc a nejrychleji, jak je to jen možné. Se zvyšováním úroků u vkladů, spoření či spořicích účtů naopak otálej co nejdéle a vymlouvej se na všechno možné. Čeští střadatelé na sobě mají vlny (rozuměj peněz) stále dost, takže nerozpakuj se je holit jakýmikoliv (i sebenesmyslnějšími) poplatky. Hraj hlavně o čas, lidi časem ve své kritice odpadnou.
Když se to pak převede do reality, situace má zhruba tuto podobu. Když ČNB zvýší úroky, banky musí co nejrychleji zdražit půjčky a hypotéky (vždyť cena zdrojů zdražuje, přece že). Ale vklady na spořicích účtech nerostou. Jak je to možné? Jsme přece zahlceni vklady od svých klientů, takže máme peněz dost. A jelikož máme peněz dost, nic nás netlačí k tomu, abychom za půjčení peněz ještě platily, oponují banky. Zkrátka české řešení. Jedna situace, ale dva rozdílné pohledy.
„Povzdych“ autora tohoto článku na touto praxí má však alespoň minimálně jeden konkrétní argument, na který by snad mohla slyšet většina lidí. V situaci, kdy inflace v Česku v říjnu letošního roku atakovala tři procenta, ale úročení vkladů a spořicích účtů bylo nulové či minimální, dochází k situaci, kdy lidé reálně „chudnou“. Reálná hodnota úspor se jim vypařuje a banky, které si v různých rádoby masových kampaních zaplatí tituly „Banka roku“, „Nejvstřícnější banka“ či „Klientsky nejpřívětivější banka“ se jim jen smějí do obličeje. Jednou za rok to pak všechno sečtou, vykáží mnoho miliard čistého zisku a většinu z něj pošlou do zahraničí ve formě dividendy.
Čeští spotřebitelé jsou zvláštní. V obchodech se umějí poprat maximálně o levnější máslo či zboží prostřednictvím e-shopů. Ale bankovní služby jsou zboží postavené na identickém principu nabídka/poptávka. Zde ale tlak poptávky zcela chybí a banky z toho těží, respektive jeho absence zneužívají. Růst úroků nadiktovaný rozhodnutími ČNB tak bude příležitostí pro nové a mladší banky, aby svojí politikou přetáhly klienty (a jejich peníze) od starých, zkostnatělých bank plných tlustých kocourů. A pokud ani toto lidem neotevře oči, nelze s tím víc dělat, než to vzít na vědomí. A jen vzkázat lidem ať nebrečí nad tučnými zisky bank a svojí prázdnou peněženkou. Je to totiž přesně to, co svým chováním dopustili a co bez mrknutí oka tolerují.
